Havran

1

U stromu seděl opřený štíhlý muž s kudrnatými vlasy barvy slámy dlouhými na ramena a ostrými rysy v obličeji. Měl na sobě černou prošívanici, u pasu měl toulec s šípy s velkými černými pery. Boty a rukavice též barvy, kožené a vysoké. Celkový dojem kazily jen nohavice, sice byly také z tmavé prošívané látky, zpevněné na kolenou, ovšem zvětšovala se na nich rudá skvrna krve z jejíž středu čněla střenka dýky.

Kolem na cestě byli čtyři mrtví. Dva šípem, dva mečem.

Věděl, že už ztratil hodně krve, rozpáral nožem nohavici. Sáhl do váčku u pasu a zasypal ránu směsí bylin, drogy začaly rychle působit. Sáhl do tašvice na pásku a vytáhl píšťalku. Písknul dlouze, krátce, dlouze. Zanedlouho se na cestě ozval rytmický dusot kopyt, který postupně zesiloval.

Když kůň vyšel zpoza vozu, bylo vidět, že ho vede štíhlá žena v oranžové lněné sukni, s krátkými světle hnědými vlasy. Kůň byl černý jako noc s velkou jizvou, která byla téměř kolmo k ose šíje a několika menšími na zbytku těla. Za koněm bylo zapřaženo lehátko.

„Už jsem skoro chtěl jít sám." utrousil.

„Nebráním ti, já se svezu." řekla měříc si ho tmavýma očima.

Žena koně otočila na cestě a přišla k muži, pomohla mu vstát a dojít k lehátku. Podivilo ji, že se na něj rovnou nesvalil, ale snažil se pomalu dřepnout pomocí zdravé nohy. Žena se k němu sklonila a prohlédla si dýku v jeho noze. Koukla mu do očí a zakroutila hlavou. Nevytáhla ji, jen upevnila dlouhým pruhem látky, aby se dýka nemohla hýbat, poté přešla ke stromu, kde sebrala meč s černým jílcem. Zbraň byla skvěle vyvážena, dala ji do pouzdra zavěšeného na koňské pleci vedle krátkého dvakrát prohnutého luku, který vzala už po cestě.

„Ještě dýku." Řekl tlumeně „Je ve škarpě."

Skutečně tam byla. Pod žebry páté mrtvoly byla stejného stylu, jako meč. Když ji Jena vytáhla, zjistila, že je i stejně skvělá, tušila to.

Kůň se i s lehátkem rozjel. Muži se mlžilo se mu před očima, poslední, co viděl, byly čerstvě se zelenající se koruny stromů nad cestou, pupeny kvetly, bylo jaro. Dojem kazili jen havrani, jež se na ně začali pomalu usazovat a snášet na cestu, měl pocit, že jsou to staří známí.

∞

Pohlazení po tváři. Otevřel oči. Stála nad ním mladá dívka s hnědými vlnami kadeří zbarvených do zrzava, dlouhými až k pasu. Dala mu hubičku na tvář.

„Vstávej, ospalo." řekla medovým hlasem a přešla k oknu.

Usmál se na ni. Nechtělo se mu z postele. Díval se, jak jde k oknu, nestihla to. Rozplynula se v mlze.

∞

Hluk, nepředstavitelný, děsivý. Zuřila bitva. Svíral píku, křečovitě. Z dálky ne ně jela lehká jízda. Pohlédl do leva. Byl tam Makuš, jeho přítel.

„K SOBĚ!!!"

Rozkaz byl jasný.

Semkli se. Rameno na rameno.

Koně se blížili.

Zapřeli píky.

Jezdci nezastavovali.

Měl sucho v puse, rukavice nasáklé potem.

„BIJ!! ZABIJ!!" ozval se známý pokřik.

„ BIJ!!" zařval. „ZABIJ!!" řvali všichni.

Jezdci řvali vlastní pokřik.

Koně jeli jako šíp proti šiku, vpravo viděl jejich vůdce řítícího se proti pavézám a píkám.

Jezdci narazili na zeď.

Obraz se rozplynul.

∞

„Raz, dva, tři, čtyř. Raz, dva, tři, čtyř."

„Moc pomalu, pokrč kolena."

Rána tyčí.

„Rychleji!"

Levá, pravá, sek, úkrok, rána.

„Zrychli!"

Mlha

Tma.

2

Otevřel oči. Kolem cítil byliny, nejsilněji levanduli. Bylo světlo, a bylo ho moc. Po rozkoukání zkusil vstát. Nemohl, od stehna mu vystřelovala bolest, když odhrnul přikrývku, viděl, že má stehno umě obvázané a nohu na vyzdviženou v koleni špalkem. Ve světnici byl sám, lůžko bylo u stěny, opřel se o ní a zkusil se zvednout. Sedl si.

Omdlel.

∞

Jena vešla do světnice. Stále ležel na posteli, ale ležel jinak, deku měl odhrnutou, hlavu opřenou o stěnu. Prohlédla ho. Dýchal pravidelně a krev mu stále proudila. Teprve teď si všimla skvrnky krve na obvaze. Ta tam předtím nebyla, měnila mu je, než musela ven, nebylo to dlouho. Rozvázala mu obinadlo, s každou vrstvou se zvětšovaly skvrny. Nakonec zjistila, že si roztrhnul strup, stehy byly v pořádku. Nanesla novou vrstvu masti a omotala obinadly, sundaná dala vyvařit.

Byl zvláštní. Přijel na koni do vsi, měl plášť, prošívanici a zbraně, přiletělo s ním hejno havranů. Ptáci jako by ho znali, jako kdyby věděli, kdo je. U starosty se prý ptal po práci. V období války bylo lapků dost. O těch v lese věděli, mysleli, že jsou čtyři, nikdo nečekal, že tam půjde sám, ale za slíbené peníze šel. Bohužel podle ní za to nestály. Nevěděla, proč to dělá. V hospodě ho pro změnu zajímal léčitel, ale do kaple nechtěl.

Pohnul se. Otevřel oči.

„Kde mám meč?"

„Na stole." Otázka ji nepřekvapila. Než se však zeptala, jak se cítí, podíval se před ní na stůl a usnul.

„Kde mám meč..." povzdechla si. „Kde mám meč. Lepší otázka ho nenapadla?"

Dlouho nad otázkou uvažovala. Meč byl perfektní, to byla pravda, taky jí než odjel, kladl na srdce, aby ho alespoň otřela od krve, kdyby on nemohl, aby ho namazala olejem či tukem, kdyby jeho zranění bylo vážná a nemohl to udělat sám. Nečekala ale, že meč bude první, na co se jí zeptá.

Jeho rána byla hluboká. Musel vědět něco o léčitelství, jestli si ji nevytáhl schválně, nebo prostě neměl dost síly. Věděla, že si něco před bojem vzal, taky si podle strupu do rány něco nasypal, takže spíš první varianta.

Jena si byla jistá, že není hlupák, vypadal dokonce chytře.

Zbývala otázka jména. Když přijel, představil se jako Zoran z Havranu, o skutečnosti trochu pochybovala, neboť nikoho s takovým jménem nepotkala, on tvrdil, že jméno je z východu, sám byl ale bez přízvuku. Asi to bylo jedno.

Ohřála si kaši k večeři, vyměnila mu obvazy, nakrmila a zavřela slepice a jeho koně. Potom pečlivě zablokovala závoru na dveřích a šla si lehnout, možná chvíli spát.

3

Probral se, sny znal. Pohlédl na stůl. Stále tam byl, z meče viděl sice hlavně hlavici, ale poznal by ho i podle nýtku na ní, na noze měl čisté hadry.

„Dobré ráno." uslyšel.

„Dobré." odvětil a otočil hlavu. Krájela chleba, světnicí stále voněly byliny, zvenku tráva a ještě něco, ovoce a trochu cukru, nebo medu. Už nehodlal zkoušet vstát.

„Kde mám..."

„Jak se máš?" přerušila ho, aniž by se otočila.

„Dobře, promiň a děkuju ti. Jak vypadá noha?"

„Už líp, bodnul tě hluboko a trefil žílu, nejspíš nějakou menší, ne tepnu, nevím, z čeho jsi omdlel, ale ze ztráty krve to nebylo, myslím, že měl něco na čepeli."

„Parchant..." procedil.

„Klidni se, vždyť jsi je tam šel zabít. Může tě uklidnit, že to nebyl dobrý alchymik, jinak bys tu nejspíš nenadával. " Otočila se, podala mu talíř a džbánek, přisunula si židli k posteli a dala se do jídla. On taky. Na nějakou chvíli zavládlo ticho. Jedl pomalu, sousto zapil ze džbánku a zjistil, že je to opět výluh, nebo odvar. Neptal se, nebylo proč. Věřil jí, neznal ji, ale cítil z ní dobrou povahu.

Jedli.

„Děkuju." prolomil konečně ticho.

„Prosím."

„Vážně děkuju..."

„Nemáš za co, meč je v pořádku."

Chtěl se zeptat na zbytek svých věcí, viděl ale, že Jena nemá chuť odpovídat.

„Děje se ve vsi něco nového?"

„Myslím," zaváhala „že cítí úlevu."

„A dál?"

„Bojí se tě." odpověděla váhavě.

„Divíš se?"

„Ne."

„Ty se bojíš?" zeptal se se zájmem.

Zavládlo ticho, ticho ve, kterém člověk cítí poslední otázku až v žaludku. Její pohled ovšem prozrazoval vše, zaujetí, otázky i strach.

„Ptej se." odpověděl nevyslovené.

„Odpovíš?"

Chvíli mlčel. „Ptej se." Viděl jí to v očích, měla mnoho otázek, nevěděla kterou, věděla ale, že na většinu neodpoví.

„Proč zrovna Vran?"

„Co je na něm špatného?"

„Málokdo si vybere koně s jizvou."

„Někdo si nevybírá." odpověděl s úsměvem. „Já beru, co je."

„On ale není obyčejný."

„Jistěže ne, má jizvu." usmál se. Věděl, co tím chtěla říct, Vran nebyl obyčejný vraník, měl ušlechtilou postavu, lesklou srst, silné nohy a hřbet, hustou hřívu, jedinou vadou na kráse byla ona jizva.

„Pracoval jsem jako žoldák, pikenýr, plat nebyl úplně špatný, u mnoha bitev jsme se přidávali podle toho, kdo dal víc, ale nebezpečí vysoké. Jednou jsem v bitvě schytal šíp, když jsem se dostal mimo bojiště, pobíhal tam kůň černý jak uhel, jistě byl z námi odražené jízdy, zaběhl z bitvy, když mu kdosi propíchl pána. Jistě předtím patřil šarži sražené ze sedla." zamyslel se „Měl štěstí, že ho nepotkal někdo hladovější. Měl jsem od kamaráda felčara hojivou mast, čert ví, kde ten recept vyhrabal a co v něm bylo, ale léčila jak zázrakem, vytáhl jsem ji, ten kůň vypadal, že to cítí, lehl si a čekal. Byl to Vran, měl na boku ránu. Namazal jsem ho, chvíli jsme tam leželi, potom šli jsme lesem, k místu našeho ležení, lehl jsem si u studánky, kůň se mnou. Když jsem se probral, vypadal v pořádku a já na něm dojel až ke stanům, Vašek mě ošetřil a já ještě ten den odjel." usmál se, byl to hezký úsměv.

„Proč ses neošetřil sám?"

„Zpětné hroty, miniaturní, je to svinstvo, použil jsem přípravek k zastavení krve, směs bylin."

„Co v ní je?" zeptala se se zájmem.

„Nic velkého, krvavec, posed, černohlávek."

„Kdo ti to poradil?"

„Jeden dědek," mávl rukou „máš berli?"

„Mám." řekla dojídajíc chleba.

∞

Venku ho osvěžil mírný vánek, podpírajíc zraněnou nohu došel k ohradě, hřebec ho poznal, otočil se k němu a frknul. Zoltan na něj mlasknul. Kůň se k němu přiblížil mírným krokem a muž ho pohladil.

„Nezlob se koníku, vím, že ty nosítka nerad, neměl jsem na výběr." řekl mírně.

Kůň se naň dlouze zadíval, jako by mu rozuměl, chápavě, soucitně, ovšem s výčitkou. Jena se tomu podivila, ale mlčela.

„Já vím, podcenil jsem je, příště si ten luk v ruce nechám dýl."

Kůň se nechal hladit dlouho. Potom se od sebe otočili a šli každý svou cestou, Vran k senu a Zoltan k cestě.

„Kam jdeš?"

„Podívat se kdo jede." odvětil.

Až teď uslyšela kola na cestě, podivila se, sluch měla citlivý, možná ji jenom učaroval předchozí výjev, došla k cestě. S dvěma koni v zápřahu n kozlíku k nim jel ramenatá chlap v načervenalé tunice s viditelně bílými rameny. Když přijel blíž, bylo vidět, že bílé skvrny nemá zdaleka jen na ramenou, zpod slamáku se na ni smály dvě modré živé oči. Znala ho, mlynářův syn Mates k ní jezdil pravidelně, vždy jako k poslední ze vsi.

„Zdravím!" zamával z kozlíku.

„Krásný den, Matěji." zvolala z kozlíku. Těšila se na něj.

„Mouka, oves, jáhly." hlásil seskakujíc.

Usmála se. „Ano, potřebuji."

Od všeho jí složil pytel do spižírny, Zoltan si mezitím sednul zpět na postel, aby nechal nohu odpočinout.

„Tak za kolik?" optala se s úsměvem.

Mlynář jako by se zarděl „Jeden groš."

„Zaplatím." ozvalo se z lehátka.

Jena na něj překvapeně pohlédla. „Nejsem tvým hostem, nýbrž pacientem, ošetřuješ mě, neboj, neošidím tě na výsluze, nech mě ale zaplatit si stravu, stejně tu i jím." prohlásil pevně.

Přikývla, zvláštně, nejistě. Pozorovala ho, jak se zvedá z lehátka a kulhá ke svým brašnám. Vytáhl groš, zvláštní nádobu, krabičku a pytlík. Groš položil na stůl a se zbytkem zamířil k plotně.

„Co to je?" zajímalo Jenu.

„Kafa." odvětil otvírajíc krabičku „Posaďte se."

Světnici prostoupila omamná vůně. Matěj na ni vyčítavě pohlédl, Jena zakroutila hlavou „Nic."

Mlynář se otočil na muže, ten se na něj otočil „Celou dobu na sebe koukáte, jako by nic jiného nebylo, potom na mě, jako bych tu byl navíc, udělám si kafu, potom vás tu nechám." Mates se otočil na ženu, ta se lehce zarděla, Zoltan se usmál a do nádoby tvaru slzy přilil vodu, nadrtil cukr z homole v pytlíku a nechal na plotně.

Usadili se. Světnici provoněla zvláštní vůně, kdyby ji znali, připomněla by jim cukrovou vatu. Potom nalil do slzy vodu a nasypal prášek z krabičky, s vůní cukru se mísila další, jim neznámá, nahořklá, omamná vůně. Jena už nikdy nic takového necítila.

„Dáte si taky?"

Usmáli se na něj.

Zoltan nechal nápoj několikrát vzpěnit a potom odstavil nádobu. Celou dobu bylo ve světnici ticho, zvláštní ticho, ne dusné, spíše ticho, při kterém se zvědavě čeká, co se děje, Jena se snažila moc nenatahovat k výhledu, Mates byl méně nápadný, určitě o tom musel vědět, stejně se ale neotočil, dokud slzu neodstavil, potom se zeptal na malé misky, Jena mu je dala. Nalil do nich černavý odvar a postavil je před ně, potom zamířil ven.

„Počkej." ozvala se a vytáhla připravené koláče, byl povidlový.

„Na." Podala mu kousek, poděkoval a odešel.

4

Další dny se Zoran staral o své vybavení, brousil meč, rovnal letky šípů na páře, promazával kůži- brašny, řemeny, tětivu... Někdy seděl na lavičce před dveřmi, kouřil dlouhou dýmku a vypouštěl kroužky. Vycházel do lesa na procházky, stále sice s berlí, ale noha se mu zlepšovala. Z procházek si donášel různé listí, květy, šišky, jehlice a kůry. Jena si sice myslela, že spíš pro svou potěchu, ale vždy s nimi něco dělal, odvary, výluhy, tinktury, dokonce je přidával do mastí, někdy s ní sedával u stolu a dlouho mluvili o různých bylinách a jejich účincích na člověka, dokonce si vyměnili pár receptů. V některých věcech byl sdílný, v jiných méně a u zbylých vůbec.

Byl u ní čtyři dny po Matesově návštěvě, když se objevil foit Rad, aby se ujistil, jak se Havranovi daří. Ten zrovna venku pouštěl kroužky.

∞

„Jak by se mi dařilo, fajfka čmudí, kytky voní a ptáčci zpívají." Odpověděl Zoran zvesela, „Jenom noha mě nějak zlobí."

„Začni šetřit na důchod." odpověděl překvapivě pobaveně Rad „Tohle máš do začátku." podal mu měšec, Zoltan ho vzal, vysypal obsah do dlaně a přepočítal.

„Děkuji..." pohlédl uznale na foita, „To jsem nečekal."

„Co je na tom k nečekání, domluvili jsme se na čtyřiceti, deset korun na hlavu, když jich bylo pět, tak ti náleží honorář vyšší, na radnici se o tom jednalo a vyšel jsi tak."

„Kdekdo by se ani nenamáhal mít takový nápad, foite, a mnozí z těch osvícenějších by ho zametli pod rohož, tohle o vás mnoho vypovídá, dáte si se mnou dýmku?" optal se, vytahujíc krabičku s dýmkovým kořením. Fojt vytáhl ze záňadří keramickou fajfku dlouhou na půl druhé stopy, nebylo se čemu divit, foit sám byl o hlavu vyšší, než Zoran, přičemž Zoran nebyl nijak malý, byl štíhlý, ale ruce měl, velké a svalnaté, Rad si sedl vedle lovce na lavičku, nacpal si z nabízené krabičky fujarku, zapálil, potáhl a vypustil kroužek směrem k cestě. Chvíli tam seděli a posílali kroužky, připomínajíc malé kluky, kteří soutěží, čí žabka přeskáče řeku.

„Pěkné kroužky děláš, foite." řekl Zoran po chvíli.

„S dobrým kořením jdou dobré kroužky." odvětil Rad spokojeně „Co to je za směs?"

„Moje vlastní, jestli chceš, napíšu ti recept, umíš-li číst."

„Umím, natloukli to do mě rákoskou, ale k neužitku to není." odvětil upřímně. Měl z něj zvláštní pocit, neměl z něj strach, z radnice s ním jednal, jako první, připadal mu jako mladý floutek, nevěděl ani, jestli je mu dvacet, dojem na něj udělalo až to, co našel na cestě, když šli zkontrolovat odvedenou práci, slyšel sice už o Havranech, nájemných lovcích lidí, mistrech se zbraní, ale skoro až nechtěl věřit, že k nim chlapec patří, ti zbojníci byli zabiti umě, ovšem ne efektně, jak to dělali někteří nájemní vrazi, byť nepochyboval, že ten muž ovládá i tento styl, ale s děsivou efektivitou, jen jeden měl o ránu více, než bylo třeba, dva byli bezchybně zasaženi šípem, další byl seknut přes krk, čtvrtý měl ránu na ruce a probodnutý hrudník, posledního našli lovčího psi ve škarpě s ranou pod žebry, v tu chvíli se v Radovi probudil respekt a semínko strachu, teď ovšem seděl na lavičce vedle příjemného mladého muže, ze kterého neměl strach, ale přece se v něm praly pocity, ten žertující muž vedle něj byl chladnokrevný vrah a zabiják, lovec lidí, lovil sice jiné vrahy, zabijáky, rabiáty, lapky a kdo ví, co ještě, ale stejně bez mrknutí oka bral životy a kdo ví, třeba ne vždycky těm, co si to zasloužili.

„Děje se něco fojte?" vytrhl ho z přemýšlení Zoltanův hlas.

„Nic, zamyslel jsem se. Jak dlouho tu ještě plánuješ zůstat?"

„Týden, možná déle, masti Jeny jsou dobré, ale ne zázračné."

„Možná bys mohl do naší svatyně, tam by tě třeba zázra..."

„Ne, děkuji, není v tom nic osobního, jen mám vlastní preference."

„Chápu." odpověděl Rad, uvažujíc, co jsou to ty preference.

„Foite?" ozval se po chvíli mlčení lovec.

„Poslouchám."

„Zdejší les je Zvonkova, nebo panský?"

„Zdejší les náleží Zvonkovu, stará se o něj náš lovčí s pomocníky, ten rozhoduje, jaký strom se pokácí a co se zrovna má a nemá lovit, díky němu je v lese hojnost."

„Děkuji. Zavedl bys mě za ním někdy?"

„Jistě, první se ho tedy svolím, ale nemyslím, že bude proti. Půjdu, práce čeká. Ať se daří."

„I tobě." odvětil Zoltan vstávajícímu. Foit stále pokuřujíc zamířil po cestě směrem ke vsi. Zoltan ještě chvíli seděl, potom se zvedl a zašel do chalupy.

∞

Nazítří pršelo, Jena obstarávala práce v domě, pekla chléb a kontrolovala byliny, masti a tinktury, jestli přece jen nebylo něco špatně uskladněno, Její host se při tom ukázal jako užitečný pomocník a krátili si čas tlacháním.

„Co je to vlastně ta kafa?" ptala se Jena.

„Plod kafovníku, rostliny rostoucí daleko na jihu, kde je prý celý rok teplo jako v létě."

„Aha. A odkud ji máš ty?"

„Známý překupník vozí zboží z východu, tam se dají sehnat různé věci." řekl, pečlivě prohlížejíc obsah lahvičky s černou tinkturou.

„Aha." odmlčela se, kapky kapaly na šindelovou střechu. „Proč Zoltan?"

„Proč ne?"

V jeho odpovědi cítila opět ten samý tón, jako když se ptala na Vrana. Nehodlala ovšem ustoupit, „To není tvoje jméno, že. Slyšela jsem, že vy, Havrani si při vstupu do cechu vybíráte nové."

„Kdes to slyšela?"

Hlas se mu změnil, na okamžik, ale změnil, její výstřel do tmy se trefil, nebo nebyl daleko. „Znáš to, lidi povídají, povídání se šíří, málokdo si už vzpomene, kde co slyšel."

Položil lahev s další tinkturou, tentokrát rudou a usmál se na ni, špatně reagoval, vycítil, že jenom hádala.

„Jméno je z východu."

Víc slyšet nemusela, byť to neřekl zle, bylo slyšet, že o jméně mluvit nebude.

„Byl jsi tam?" ozvala se neodbytně, zkoumajíc svazek bylin zavěšený pod stropem.

„Kde?"

„Na východě."

„Byl, odtamtud jsem si dovezl džezvu, to je ta nádoba, ve které se dělá kafa, ikesi, to je ten můj luk a pár malých suvenýrů."

„Jakých?"

„Třeba nůž, beduíni si je mezi sebou předávají na důkaz přátelství, putovali jsme s nimi pouští" vzpomínal, rád si to vybavoval, myslel, že i ji to zajímá „žili s nimi, neměli koně jako my, ale velbloudy, koráby pouště, projeli na nich tam, kde se našim koním nořily kopyta a my se propadali po kolena, ne že by nás vedli takovou cestou, v poušti se vyznali jako my na pěšinách, ale chtěl jsem to tenkrát zkusit." odmlčel se a usmál, upřímně, nestrojeně, trochu jako dítě, byl hezký, až moc hezký.

„Pověz, jací jsou tam lidé." požádala.

„Jako tady, někteří dobří, jiní špatní, mají tmavší pleť a černé vousy i vlasy, beduíni byli milí, kdykoli někde zastavili, hned začali vařit čaj a kafu a zapalovali vodní dýmky, kdyby jel někdo kolem, aby jim mohli nabídnout, takový mají zvyk. Potom vždy mladší obsluhují starší, i já obsluhoval, mají to jako dobrý zvyk, starat se o rodiče, až budou rodiče oni, bude se někdo starat taky o ně. Ve městech jsou lidé jako tady, jenom možná trochu pohostinnější."

„Pověz mi ještě o těch velbloudech."

„Jsou trochu větší než kůň, mají delší krk a na zádech hrb, prý si v něm nosí tuk a vodu, velká, plochá kopyta, díky nim nezapadají do písku a unesou to, co uveze malý vůz..."

Povídal dlouho o cestě na východ, občas trochu i o Havranech, i přes ten zvláštní odpor k jeho řemeslu jí byl sympatický, nakonec si večer sedli ke stolu a pili víno, když večer postoupil, Jena už to nevydržela a musela se zeptat.

∞

„Zoltane, a kdy ses seznámil s Havrany?" zeptala se nenuceně, přirozeně, jako by to byla otázka o počasí. On pohlédl na stolní desku a potom s úsměvem zpátky na ní, jakoby říkal „Ty si nedáš pokoj, co." Místo toho se ale opřel o opěradlo a odpověděl.

„Náhodou, v podstatě jako všichni, ocitl jsem se v pravý čas na pravém místě, nebo možná v nepravý čas na nepravém místě, nicméně měli jsme společnou cestu a já se jim líbil, tak mě učili, já se naučil a tak se to seběhlo, jako u ševců nebo mlynářů."

„Stejně je mezi vámi a mlynáři rozdíl, že..." zeptala se opatrně.

Zamyslel se, zvážněl, jen na chvíli, potom s úsměvem odpověděl „Jako mezi ševcem a mlynářem."

Usmála se, neměla moc na výběr.

5

U Jeny přečkal ještě týden, než se mu noha zahojila, déle to neměl v plánu, bylo jaro a on tam byl už skoro o tři týdny déle, než chtěl, když sedlal Vrana k odjezdu ještě, dostal něco jídla na cestu.

„Děkuju." řekl podávajíc jí peníze „Budu na tebe pamatovat, kdo ví, možná se ještě někdy potkáme.

„Za málo, snažila jsem se pomoct," pronesla „a kdo ví, třeba se skutečně ještě setkáme."

Ještě si nacpal fajfku kořením, zapálil ji a odjel, jel směrem do vsi, dívala se za ním dlouho, dokud jí jeho silueta nezmizela za zatáčkou, potom se otočila a odešla zpět do domu.

∞

Chlapci viděli ze zákoutí, kde hráli kůstky jet přes ves muže v černém plášti na krásném lesklém černém koni. Muž měl na plášti našito několik velkých, černě lesklých per. Všichni věděli, kdo je ten muž, o Havranech slýchali příběhy už od mala, historky vzbuzovaly strach, ale i zvláštní zvědavost a úctu, o to více, že už všichni slyšeli i o řeži za jejich vlastní vsí.

Havran viděl tyto pocity v jejich obličejích, v každém z šesti převládal jiný, byl už zvyklý a jel tedy dál.

∞

Foit Rad šel zrovna kontrolovat sýpku, když uviděl černého jezdce na jeho černém koni, chvíli počkal, než k němu dojel „Odjíždíš?"

„Odjíždím."

„Tedy sbohem."

„Sbohem foite." pozdravil a rozjel se dále. Rad doufal, že už ho neuvidí, děsily ho jeho oči, ty oči které měl jako jiný člověk, možná hezčí, veselé, bezstarostné, bezelstné a přece zabíjel, bez citu, bez mrknutí těch očí.