„Zloděj! Chytněte ho někdo!"
V balerínách se utíkalo blbě. Při chůzi sice možná držely na noze, ale při zběsilé honičce uličkami Granady jí akorát tak padaly z chodidel.
Bree znovu vykřikla. „Zloděj, chyťte ho!" Zkusila to několikrát i ve španělštině, takovou jednoduchou větu ještě zvládala, ale jen pár lidí vypadalo, že ji vůbec slyšelo, a ještě míň se aspoň rozhlédlo, za kým běží.
Bree se ale nevzdávala a v krátkých letních růžových šatech s květy a pudrovými balerínami běžela, jak nejrychleji mohla. Dokonce to i vypadalo, že by toho zmetka mohla dostat, ale davy turistů a zlodějovy sebejisté zahýbání do postranních uliček ji vždycky obralo o všechen náskok.
Problém byl, že v té kabelce měla všechno. Peněženka, mobil, voda i těch pár suvenýrů, které koupila kamarádkám. Všechno měla v kabelce. Zaúpěla. Doklady. Ať si ten zmetek zlodějská klidně vezme ty peníze, ale ať jí vrátí doklady. A mobil by taky ráda zpátky. Má tam všechny fotky z dovolené, kontakty nemá zálohované, a hlavně ten mobil platila z brigády. Poctivě si na něj šetřila.
No, a taky bez toho mobilu netrefí zpátky. Měla se s mamkou sejít u Alhambry, jenže teď momentálně se pohybuje bůh ví kde a netrefí ani na místo, kde jí ukradli kabelku, natož k Alhambře.
Zahnula do další uličky a hlasitě dýchala. Když vyběhla na větší ulici, překvapením málem zastavila. Po ulici procházelo jen pár místních. Zahnula doleva za zlodějem a vybičovala se k větší rychlosti. Zahýbal kamsi do parku. Jestli se mu povede ztratit mezi stromy, bude v háji.
Doběhla do parku a snažila se držet zlodějíčkovi v patách, ale park byl plný menších ruin a listnatých stromů a keřů, které zakrývaly výhled.
Vběhla na rozcestí a zastavila se. Netušila, kam se zloděj vydal. Pitomé stromy!
Rozhlédla se po třech možných cestách, ale ani jedna z nich nenesla známky toho, že by tudy někdo proběhl.
Zhluboka dýchala a pomalu si zklidňovala dech a tepovou frekvenci na normální hodnoty. Posadila se na lavičku, která stála u jedné z polorozbořených zdí kousek od cesty vedoucí rovně.
Zalitovala, že nemá vodu. Po běhu horkými ulicemi Granady v půlce července by vypila klidně několik litrů. Jenže nemá mobil, nemá peníze a nemá ani tu blbou vodu.
Seděla tam několik minut a litovala se, než se zvedla.
A konečně se pořádně rozhlédla.
Musela uznat, že tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, které v celé Andalusii viděla. Z nějakého důvodu to místo vypadalo naprosto kouzelně. Dokázala si tu představit profesionální photoshoot, kdy se tu prochází v princeznovských šatech, s korunkou a prochází polorozbořenými oblouky do jiných světů.
Bylo to doopravdy překrásné místo. Natáhla ruku a dotkla se nejbližší zdi. Začala ji obcházet a prsty ze zdi nespouštěla. Prošla jedněmi z polorozbořených bran a objevila se na pěkném nádvoří s fontánou.
Voda! Tekla v ní voda. Doběhla k ní a modlila se, aby voda byla čistá.
Fontána doopravdy vypadala čistě – dokonce až překvapivě čistě. Bree se nervózně rozhlédla a zvažovala, jestli má riskovat nějakou nemoc a napít se, nebo se pokusit vrátit. Podívala se na hodinky. Ještě měla spoustu času vrátit se a Alhambru určitě najde. Někoho se zeptá, kudy má jít. Navíc je to někde na kopci, když nebude chodit úzkými uličkami s vysokými domy, určitě to najde.
Nakonec natáhla dlaně a do dlaní chytila čůrek průzračné vody. Dala si jeden váhavý doušek, ale voda chutnala skvěle. Nebyla železitá ani nechutnala zemitě. Chutnala jako z potůčku.
Dala si ještě několik doušků, než měla pocit, že se může vydat na cestu zpátky a nezemře žízní.
Rozhlédla se okolo a povzdechla si. Takové krásné místo a ona na něj bude mít jen vzpomínky „ten pěknej park, kde se mi ztratil zloděj i s mou kabelkou".
Vydala se přes nádvoří zpátky, když něco zaslechla. Zastavila se a zadívala se vlevo na jedny z dveří. Mohl by to být ten zloděj?
Zrychlil se jí dech. Měla by to jít očíhnout, nebo raději zmizí? Mohlo by jich tam být víc.
Nic dalšího ale nezaslechla, a tak usoudila, že kdyby to tam bylo víc lidí, nadělali by víc hluku. Potichu našlapovala na barevnou mozaiku dlažby. Schovala se za rohem a pak nenápadně vykoukla za dveře. Nikdo tam nebyl.
Zklamaně vešla dovnitř. Byla to zborcená chodba, jejíž zdi na konci byly vysoké sotva do půli lýtek a pak přecházely v trávu. Na konci se chodba měnila v pěšinku mezi keři.
Bree se zadívala na tu pěšinku a ucítila zvláštní mravenčení.
Zaváhala.
Nebyla si jistá, co to znamená. Nebezpečí? Nebo je to jen její zvídavost?
Nakonec neodolala a vydala se dál. Procházela mezi keři, rukama chytala větvičky, aby se o ně zbytečně neodírala, a držela se přírodou vyznačené cesty.
Šla stále dál, až jí přišlo zvláštní, že znovu nenarazila na nějakou rozpadlou stavbu. A pak to zaslechla znovu. Nebyla si jistá, co to byla za zvuk, ale blížilo se to.
Zastavila se a pak usoudila, že to vychází zpoza stěny stromů po její pravici. Vrhla se mezi stromy, protáhla se mezi hustými větvemi a pak téměř spadla, když najednou větvě zmizely.
Vpotácela se na okraj lesa. Vlevo pomalu les přecházel v krásně rozkvetlou louku zalitou zlatými slunečními paprsky.
Ten zvuk se stále přibližoval, najednou byl až příšerně hlasitý.
„Prrr!" ozval se hlas a kousek od ní se vzepjal kůň na zadní nohy a zahýkal.
Bree zaječela a upadla. Začala se plazit dozadu, obličej plný strachu.
Kůň dopadl zpět na přední, odfrkoval a otočil se na stranu.
Buch.
Bree znovu vykřikla, i když si nebyla jistá proč, jelikož tentokrát byl tenhle zvuk o mnoho tišší než dusot kopyt a ryk zvířete.
Zpoza koně vyšel mladý kluk, vypadal o něco starší než ona.
„To je v pořádku, Filipe, je to jen holka," poplácal koně po hřbetě a pak se otočil k Bree.
Vypadalo to, že jí chtěl pomoci na nohy, ale pak se zastavil a zamračil se.
Bree na něj vyjeveně koukala. Že se někdo chodí projíždět na koni v lese, to chápala. Že mluví anglicky i přesto, že se nachází na jihu Španělska by taky nemuselo být nic zvláštního, ale to jeho oblečení...
Vyhrabala se na nohy a přejela ho pohledem. Měl na sobě košili a kalhoty jak z nějakého středověkého seriálu, k tomu krásně vyšívaný kabátec a lehký plášť. Kožené boty. V tmavých vlasech mu téměř ležérně ležela koruna.
„Eee," zakoktala se Bree, „omlouvám se, ale neviděla jsem vás."
„V pořádku, jen jste vyděsila Filipa. Jste v pořádku? Není vám nic?" zeptal se jí ten muž.
Bree kmitla pohledem ke koni. Kdo pojmenuje koně Filip?
„Jo, v pořádku, jen jsem... myslela jsem, že tudy proběhl zloděj. Ukradl mi kabelku. Měla jsem v něm všechno. Peněženku, telefon..."
Ten muž se na ni zmateně zadíval. „Telefon?"
„Jo, telefon. Nemůžu teď zavolat mamce, že jsem se ztratila." Začínala být lehce frustrovaná. Co se to tu děje? Proč byl ten týpek oblečený jako nějaký princ? Proč mu přijde tak divné, že má telefon?
„Telefony tady v Narnii nemáme," oznámil jí.
V tu chvíli jí to došlo. Byl to LARP. „Ahá. Jo, jasně." Mávla rukou a odfrkla si. „Já hloupá. Nemůžu čekat, že tu budete mít telefon. Ale možná byste mě mohl vzít někam, kde by mi někdo mohl pomoci? A já bych si ten hovor vyřídila tam? Třeba by mi pomohli pořadatelé?"
Princ se na ni překvapeně zadíval, ale zvládl se u toho pěkně usmívat. „Pořadatelé?"
Bree to přešla mávnutím ruky. „Co to melu, žádný pořadatelé. Čtrnáctý století nebo tak nějak, co? Budu se snažit vžít do role. Ale myslím, že na to mám nějaký krátký šaty. Trochu se bojím, že s tímhle budu moct zabodovat maximálně tak jako prostitutka."
Princ se začervenal, ale než stačil něco říct, ze směru, odkud přijel, se ozvaly hlasy a dusot kopyt. Princ si sejmul plášť a přešel k ní, aby jí plášť přehodil přes ramena. „Bude lepší, když vás tak neuvidí."
„Jasně, díky," zamumlala a zabalila se do pláště. Očividně to tu berou natolik vážně, že si nenechají hru narušit ani nikým cizím.
Brzy k nim přijela družina a všichni se zastavili.
„Vaše Výsosti," promluvil jeden z mužů, „zlatý jelen utekl." Pak si všiml Bree. Ta se nesměla usmála. „Kdo to je?"
„Upřímně, nevím. Vklopýtala na cestu a Filip ji málem udupal," odpověděl mu.
Nebyla si jistá, ale měla pocit, že kůň si při jeho poznámce odfrknul. Zamračila se. Celé to tu bylo čím dál divnější. Všichni na ni zírali jak na zjevení.
Musela ale uznat, že s kostýmy si doopravdy vyhráli. I meče vypadaly opravdově, i když si byla poměrně jistá, že na LARP se takové věci neberou, aby si moc účastníci neublížili. Ale možná je to jen na okrasu. Možná v té pochvě nic nebylo nebo tam byl nějaký pěkně vyřezaný klacek.
Tak moc se soustředila na analýzu všech kostýmů, že si ani nevšimla, že ten muž s korunou a jeho... asi páže?... něco probírají a dobrali se k nějakému konci.
Družina, která před chvílí dorazila se zase otočila a pomalu začali cválat pryč.
„Madam, jestli dovolíte... poslal jsem svou družinu do paláce pro kočár, ale zatím asi bude nejlepší, kdybyste jela na koni. Nemůžu vás nechat se tady potácet lesem ve střevících." Zalétl pohledem k jejím botám. Bree zadoufala, že kočárem myslí auto, které ji odveze někam do civilizace, kde nebudou předstírat, že telefony neexistují.
Když se na ně Bree zadívala, zjistila, že po klopýtání po lesní cestě a pádu na zem byly docela špinavé. A to neviděla svůj zadek.
To jí připomnělo, že má šaty. „No, mám šaty, takže si nemyslím, že by to bylo ideální.," odpověděla s pokrčením ramen.
„Vím, že to není dámské sedlo, ale můžete to zkusit," přemlouval ji.
„To zvládnu. Jsem zvyklá chodit. Boty jsou pohodlný, i když tak nevypadají." Nelhala – na baleríny to doopravdy byly pohodlné boty. Na cestu lesem... to už asi moc ne. Ale na koni v životě nejela a pokud by si sedla normálně, šaty by se jí vyhrnuly až do pasu, což by nebylo ideální, ani kdyby kolem sebe měla omotaný plášť.
„Dobře, tak tedy vyrazíme," usmál se a vyrazil na cestu. Koně nevedl, ten šel prostě jen sám za ním. Bree se nikdy kolem koní nepohybovala, a tak si nebyla jistá, jestli je to normální chování, nebo byl ten kůň tak moc vytrénovaný.
„Měl bych se představit. Jsem král Edmund," prohodil a zvědavě si ji prohlížel, jako kdyby očekával její reakci.
Takže král, ne princ. Zajímavé.
Zapřemýšlela, jestli se má poklonit nebo udělat pukrle, ale zadoufala, že nic takového nebude muset dělat. Nikdo tu není a ona se tohohle LARPu neúčastní dobrovolně. Takže se na to vykašlala.
„Aubrey," představila se mu celým křestním jménem a podala mu ruku,
Král Edmund se odmlčel a zamračil se, ale ruku jí podal a lehce si potřásli.
Několik minut šli potichu a Bree si nebyla jistá, co se děje. Možná se vážně měla poklonit.
„Aubrey, nevím, jak to říct, ale..." Edmund se na ni smutně zadíval a Bree se zmateně zamračila. Co tím chce říct?
„Jde o to, že... už nejste na Zemi."
Bree se nevěřícně zastavila a pak se začala smát. „Dobrej vtip." Dohnala těch pár kroků, které je dělily. „To, že si tu hrajete na středověk ještě neznamená, že si ze mě musíte utahovat."
Edmund zavrtěl hlavou. „Myslím to vážně. Jsme v zemi zvané Narnie. Vím, že jste ze Země, jelikož jste zmínila telefon. I když si nejsem jistý, jak by se vám vešel do kabelky a k čemu by vám byl bez elektřiny a zapojení do zásuvky."
Bree se hořce zasmála. „Hele, jsme tu sami. Klidně můžeš tý pitomosti s larpem nechat. Je sice divný, že si očividně hrajete na nějaký historický období, který je zároveň v jiný realitě... teorie strun asi nic takovýho nezakazuje. Určitě někde je realita, která ví o telefonech, ale stejně žijou jako ve středověku..."
„Aubrey, poslouchej mě," přerušil ji Edmund a chytnul ji za paži. „Myslím to vážně. Nevím, jak jsi se sem dostala, ale už nejsi na Zemi. A rozhodně ne v Anglii. Teď jsme v Narnii."
„A v Narnii mluví anglicky," pronesla Bree pochybovačně. Edmund si povzdechl, v tu chvíli si ale Bree něco uvědomila. „Počkej, říkal jsi v Anglii? Vždyť nejsme v Anglii. Jsme ve Španělsku. V Granadě."
Edmund se zatvářil zmateně. „Tys nepřišla z Británie?" Pak pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Ale asi je možné, že jsi přišla ze Španělska. Co já vím, jak ty přechody mezi Zemí a Narnií fungují."
„Přestaň mluvit o přechodech mezi Zemí a Narnií. Přestaň dělat, jako kdybychom byli na Měsíci," vyjela na něj Bree nakvašeně. Přestávalo jí to bavit.
Edmund si povzdechl. „Nevím, jak jinak tě přesvědčit, takže se omlouvám za šok." Bree o krok odstoupila, protože si nebyla jistá, co čekat. Možná prostě jen neměla chodit s cizím chlapem po lese.
Edmund se otočil ke koni a oslovil ho. „Filipe, můžeš Aubrey říct něco o Narnii?"
V tu chvíli si Bree byla naprosto jistá, že po lese nemá chodit s cizím chlapem. Slíbila si, že už nikdy nikam s nikým cizím nepůjde. Tenhle týpek mluvil s koněm a očekával, že kůň mu odpoví.
„Obávám se, slečno Aubrey, že král Edmund má pravdu. Doopravdy jste v Narnii."
Bree si nebyla jistá, jak se ocitla v Edmundově náručí, ale cítila, jak nese, zatímco se snaží nezakopnout na kořenech stromů. A slyšela dva hlasy. Že by se s někým potkali?
V tu chvíli si vzpomněla. Mluvící kůň. Viděla, jak se mu hýbají pysky zároveň s tím, co se ozýval ten hlas.
Vzpříčila se v Emdundově náručí a ten ji málem upustil.
„Počkej, počkej, klid!" křičel Edmund, ale Bree upadla na zem a snažila se vyhrabat na nohy.
„Ten kůň!" zaječela Bree a ukázala na Filipa. „On mluví!"
„Já vím" snažil se jí Edmund překřičet a zároveň se pokoušel ji chytnout tak, aby neutíkala a neublížila si.
„Jak říkám," řekl klidně, když se mu povedlo ji sevřít v náručí a Bree s ním přestala bojovat, „jsme v Narnii. Už dávno nejsi na Zemi. Dostala ses do Narnie, kde žijí mluvící zvířata, trpaslíci, kentauři a spousta dalších bytostí."
Bree na něj vyjeveně hleděla a doufala, že si dělá srandu. Měl naprogramovanou nějakou chytrou věcičku, která uměla mluvit, aby vypadalo to, že mluví ten kůň.
Když ale zahlédla Filipův pohled, který byl až moc inteligentní, a zároveň na ni kůň kývl, nezbylo jí nic jiného než přijmout skutečnosti, že se zbláznila. Mluvící kůň.
Edmund jí pomohl do sedla, kde Bree seděla jen vyjeveně koukala před sebe, takže jí do zorného pohledu čas od času vlezly tmavé vlasy a koruna.
„Říkala jsi, že ti ukradli kabelku," ozval se snad po půl hodině ticha Edmund.
„Co?" ozvala se zmateně Bree. Celou dobu se snažila vytěsnit z hlavy mluvící zvířata, takže taková normální otázka ji vyvedla z míry. „Jo, ukradli."
„A říkala jsi, že jsi tam měla..." zaváhal a zadíval se na ni, „telefon?"
„Jistě." Pak se ale zamračila a bláznivě se zasmála. „Počkej, jestli jsme v nějaké kouzelné zemi, jak můžeš vědět o telefonech? Neměli byste nemít auta a tak?"
„Já jsem ze Země. Už je to dlouho, co jsme sem spolu s bratrem a sestrami přišli."
„Aha," odpověděla skepticky.
„Telefony tou dobou nebyly zrovna přenosné," řekl jí na to.
Je v kouzelném světě, kde umí zvířata mluvit a lidé ví o pokročilých technologiích, ale ne tak moc pokročilých jako jsou mobily? Bree se zamračila a snažila se to všechno pochopit. „Co? Jak dlouho jsi tu?"
„Asi deset let," odpověděl a Bree se zamračila ještě víc.
„To je divný. Tou dobou už telefony byly přenosný. Neříkám, že měl telefon každý, ale spousta lidí ano," řekla mu.
„Jsem si docela jistý, že by se ti telefon do kabelky nevešel," namítl. „Teda asi vešel, do větší kabelky. Ale i tak nechápu, proč bys ho brala s sebou, potřebovala bys ho někde zapojit."
V tu chvíli se Bree začala smát. „Proboha, kdy ses narodil, někdy v sedmdesátkách? Pevná linka už nějakých deset let nefrčí."
„Nefrčí," opakoval Edmund a převaloval to slovo v ústech, jako kdyby poprvé pronášel slovo nějakého cizího jazyka.
Chvíli šli potichu, když se znovu ozval Edmund. „Počkej, říkala jsi... jestli jsem se narodil v sedmdesátkách? Jako sedmdesátých letech?"
„Ano?" pronesla Bree otázku podezřívavě. Čím dál s tímhle podivínem mluvila, tím víc si byla jistá, že se někde praštila do hlavy a tohle celé je jen sen, nebo se doopravdy zbláznila. Nebo to na ní ten kluk hraje a utahuje si z ní.
„Jakože... osmnáct set sedmdesát?"
Aubrey se překvapením a zmatením zasekla. „C – co? Ne, jasně že ne. Devatenáct set osmdesát."
V tu chvíli Edmund zastavil a hned po něm zastavil i Filip, který se na Edmunda zvídavě zadíval.
Edmund i Bree se na sebe navzájem zmateně dívali a oba dva hodnotili toho druhého, jako kdyby si byli jistí, že ten druhý je úplný magor.
Edmund přerývavě dýchal. „Z jakého... z jakého roku jsi přišla?"
„Dva tisíce patnáct, z jakého jiného roku asi?" odpověděla nechápavě.
Edmund se odpotácel k nejbližšímu stromu a zhluboka oddechoval. Bree si nebyla jistá, jestli nedělá chybu, že se přibližuje k potenciálnímu pacientovi psychiatrické léčebny, nicméně se k němu opatrně vydala. Obešla ho, aby mu viděla do obličeje.
„Jsi v pořádku? Co se děje?"
„Dva tisíce patnáct? Neutahuješ si ze mě?"
Bree zaváhala. Nechápala jeho rekaci. „Ne?" Měla to být odpověď, ale pronesla to jako otázku, což si vyžádalo Edmundův téměř výhružný pohled.
„Jo, jsem si jistá!" řekla rychle.
Edmund ještě chvíli zhluboka dýchal, než se pomalu uklidnil a narovnal se v zádech. Se zavřenýma očima si promnul kořen nosu. „Dva tisíce patnáct," zopakoval a uchechtl se, pohled zaměřený kamsi do dáli a na obličeji zvláštní mix emocí, kde převládal zmatek a smutek.
„Co se děje?" zeptala se nakonec a položila mu ruku na rameno. Tenhle muž už měl dost příležitostí jí ublížit, zatím to neudělal, takže to vypadalo, že bude bezpečné se ho dotknout.
Edmund na ni pohlédl a Bree si teď byla naprosto jistá, že je smutný. „Já jsem se narodil roku devatenáct set třicet. Prošel jsem sem o deset let později."
Bree téměř přestala dýchat. Nebyla si jistá, zda slyší správně. Možná to byl jen další vtípek.
Pak se hystericky zasmál. „Ale aspoň to vysvětluje ty šaty. Nic takového se tou dobou nenosilo."
Netušila, jestli to má brát jako urážku nebo kompliment. Přeci jen mu tou dobou bylo jen deset, co asi tak mohl vědět o módě? Spíš to vypadalo, že se vyzná v šatech, co vypadají jak ze středověku.
„Já..." Bree chtěla něco říct, ale nevěděla co, a tak zase ztichla a zavřela pusu. V tu chvíli naprosto netušila, co bylo šílenější. Že se nachází v kouzelné zemi s mluvícími koni nebo že se baví s klukem, který se narodil skoro o sedmdesát let dříve než ona.
/// Ahoj! Zdravím vás u nového příběhu z prostředí Narnie! Návrat do tohohle světa mě neskutečně pohladil na duši a těším se, že spolu více prozkoumáme Breein příběh. Tady máte odkaz na playlist k příběhu: https://open.spotify.com/playlist/4IIjcVQsLKkspkd8iI5NmQ?si=8aef4e7b6fa74990
Tak co, jak moc se těšíte na návrat do Narnie?