"Dobré ráno," zašvitořila vcházejíc do kuchyně a s lehkým zívnutím si protáhla ruce za hlavou, přičemž se jí vyhrnulo dlouhé tričko na spaní a odhalilo tak i kousek jednoduchého černého spodního prádla. I to by však určitě stačilo pořádně nakopnout Georgovu fantazii, kdyby ovšem neměl zrovna hlavu zabořenou v útrobách lednice.
Vykouknul zpoza dveří chladničky a šibalsky se usmál.
"No to je dost, už jsem myslel, že tě budu muset budit jak Šípkovou Růženku."
Josefína se zmateně rozhlížela po stěnách okolo sebe ve snaze najít někde hodiny, ale úspěšná nebyla.
"Fakt? A kolik je?" zastavila se pohledem na svém společníkovi, který byl, na rozdíl od ní již plně oblečen do džín a bílého trička a vypadal, že má v kuchyni plno práce.
"Bude skoro poledne," houknul, zavřel lednici a pustil se do krájení zeleniny. Jako první pod ostřím skončila okurka, připraveno toho ale měl mnohem víc.
"No páni, to jsem spala vážně dlouho. Proč sis taky nepřispal? Vypadals úplně stejně unaveně, jako já…"
"Vypadal?" přerušil na chvíli porcování nebohého tykvovitého plodu a pohlédl na Josefínu.
"Jo," potvrdila okamžitě, "všimla jsem si toho hned na letišti." A jak domluvila natáhla se pro kousek okurky.
George pokrčil rameny a vrátil se ke své činnosti. "Docela už jsem si na to zvyknul, když točím, počítám s tím. Pohov si dávám až v delším volnu. Mimochodem," ledabyle máchnul špičkou nože směrem k ní, "moc pěkný tričko. Jako bych ho už někde viděl."
Josefína sjela pohledem na svůj spací outfit, ani jí nedošlo, že si sbalila právě tohle tričko. Ale dávalo to smysl, bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších.
"Tak to netuším kde, kdysi jsem ho totiž šlohla jednomu chlápkovi," zadeklamovala s vážnou tváří ale ohníčky jí v očích jen hořely.
"To pak jo...ale stejně ti určitě sluší víc, mrkl na ni.
Chtěla si zobnout ještě kousek rajčete, které se právě dostalo pod kudlu, ale George ji pleskl po nenechavé ruce.
"Nestrkej mi sem ty prsty!" pokáral ji, "nechci tě říznout. A vůbec, nežer to, ať nám něco zbyde."
Teprve teď ji napadlo se zamýšlet, co tu ten blázen vlastně kutí. "Co chystáš?"
"To by tě zajímalo, viď, květinko?" popíchl ji zcela záměrně použitým oslovením a po očku sledoval, co ona na to.
"Mooc vtipný, vojáčku," zakoulela očima a nejraději by ho i pěkně praštila, nebo do něj aspoň šťouchla, jenže měl v ruce nůž, takže si to v zájmu jeho i svého zdraví raději odpustila. "Pořád nechápu, jak se v tý tvojí oholený hlavince taková kravina vůbec mohla zrodit."
George se smíchem poznamenal, že rčení Dlouhé vlasy, krátký rozum u něj očividně platí naopak. Její předchozí otázku ohledně chystaného programu opět zazdil a poslal ji se obléknout. A když už byla na odchodu, ještě za ní křikl, že jí dovolí vzít si s sebou knihu.
"Ale jen jednu!" zvolal za ní upřesnění.
"Ó, jak jsi šlechetný, pane!" zahrála divadlo, načež za ní z kuchyně přiletěla mokrá utěrka a ona se smíchem zmizela v ložnici.
O hodinu později se už rozvalovali v Kensingtonských zahradách na dece pod rozložitým dubem a George vybaloval z obřího piknikového koše croissanty a termosku s kávou, neboť ani jeden z nich ještě nesnídal.
Josefína si připadala jako ve snu. Včera to vypadalo, že žádný zvláštní program pro ni přichystaný nemá, a teď? Teď tu sedí v jednom z nejhezčích parků, jaké kdy viděla, s chlapem kterýho...no prostě s Georgem, kterej jí mimochodem právě chystá snídani, již by vzhledem k času měla spíš nazývat obědem, a je jednoduše šťastná. Měl pravdu. Jestli všechny dny tady budou jako tenhle, byla byla nehorázná škoda je prospat.
Knihu, kterou jí George tak milostivě povolil vzít s sebou, nechala spokojeně odpočívat na dně kabelky. Nepotřebovala ji. Beztak na pochmurné plány a úvahy pana Theodora Mundstocka vlastně vůbec neměla náladu.
Po snídani mistr pikniku vyhrabal v koši láhev vína a dvě sklenky. Josefína se sice nejprve tvářila trochu pohoršeně, protože alkohol hned po snídani? George jí ale rázně objasnil, že žádné námitky nepřijímá a rovnou ji vrazil skleničku do ruky. No co, stejně už bylo po poledni. Když zrovna nejedli, nebo nepili, leželi na dece a vyprávěli si zážitky z doby, kdy se neviděli. Většinu si toho sice již řekli po telefonu, ale to nebylo ono. Byla toho spousta, co si museli povědět, a když už neměli co, prostě mlčeli. I to bylo fajn. Mlčet vedle někoho značí většinou parádní trapas, ale mlčet s někým, to může být opravdu fajn. A v jejich případě vážně bylo.
Bylo až nebritské teplo, George ležel s rukama za hlavou, Josefína s hlavou na jeho břiše a clonila si oči před sluníčkem. Pak je na chvíli raději zavřela, jelikož vydržet kdovíjak dlouho s rukou nad sebou, bylo pěkně náročné.
A najednou spala.
George ji nechtěl za žádnou cenu vzbudit. Jestli byla schopná prospat celé dopoledne a o pár hodin později usnout znova, pak to s jejím spánkovým deficitem bylo patrně ještě horší, než si představoval. Po chvíli se ale začal nudit. Došlo mu, že v kabelce by měla mít knížku. Bylo mu naprosto jasné, že by si ji vzala i kdyby jí to výslovně zakázal. Ne že by na něco takového měl právo, ale stejně. Byl přesvědčený, že kdyby měla Hermioninu kabelku, opatřenou nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, narvala by jí knížkama a možná by přibalila ještě tlusté ponožky, protože ty se můžou taky hodit, ne? Musel se nad svojí úvahou pousmát, chyběla mu víc, než si chtěl připustit. Ona i její lasagne, bláznivé nápady, pletené fusekle uprostřed léta, vlasy, kterých měl vždycky plné tričko, a Sherlock.
Raději se natáhl po její kabelce, nahmatal tam útlou knížku a vytáhl ji. Název mu nic neřekl, přesto nalistoval první stranu a začetl se.
Po třiceti, možná čtyřiceti minutách se zavrtěla a otevřela oči. "Neměls mě nechat spát," vyčetla mu, promnula si oči a posadila se vedle něj do tureckého sedu.
"Proč ne, vždyť spolu můžem spát ne?" použil proti ní její včerejší přežblept a vzápětí už se musel krýt knihou. V první chvíli sice zrudla jako rajčátko, ale hned v té následující se ho chystala pěkně zbušit.
"No tak, dost. Dost už," vypravil ze sebe skrze chechtání, odložil Mundstocka, chytil ji za zápěstí a posadil se. "Vždyť víš, že jenom provokuju."
"Jo a užíváš si to," obvinila ho a snažila se vyprostit ruce ze sevření. Podařilo se jí to, ale jen díky tomu, že ji sám pustil.
"To nepopírám, jsi roztomilá, když se zlobíš," ušklíbl se na ni a nacvičeným pohybem si prohrábl vlasy. Ale vzhledem k tomu, že prakticky žádné neměl, spíš si jen pohladil ten tenisák, co mu na hlavě vznikl.
Josefína při poznámce o roztomilosti znovu začala nabírat barvu, proto hodila bradou ke své knize, která teď ležela hřbetem vzhůru vedle George.
"Líbí se ti?"
"Já vlastně nevím," zamyslel se, "Je to vcelku těžký téma. Hrozně depresivní. Vždyť ten chlap se připravoval na vlastní smrt. Tobě se líbí?"
"Hmm, vždyť mě znáš, co je morbidní, to je moje," pokrčila rameny.
George k tomu chtěl něco poznamenat, ale uprostřed nádechu jej přerušilo vyzvánění telefonu a Josefína zůstala lehce šokovaná. Než se na displeji zobrazil příchozí hovor, na zlomek vteřiny tam problikla fotka, kterou musel mít podle všeho jako tapetu. Byla z jednoho z posledních dnů, než odjel. Oni dva spolu s Sherlockem s lesem v pozadí. Tvrdil tehdy, že se chce mít na co dívat, až bude pryč. Jasně, i ona měla jejich společné fotky všude možně, na nočním stolku, na lednici, dokonce i na stole v práci, přesto, že tam moc času netrávila. Od něj však takový sentiment nečekala.
On si jejího rozpoložení nevšiml. Jak by taky mohl, zvonil mu telefon. Prostě mobil zvedl, v rychlosti se omluvil a odkráčel pár kroků stranou. A chodil. Celou dobu, po kterou telefonoval, přecházel sem a tam. Byl daleko, aby slyšela, o čem mluví, ani neměla v plánu odposlouchávat. Poznala ale, že z češtiny přešel do angličtiny, a že vypadá trochu...jak vlastně? Zahanbeně? To nebylo to správné slovo, ale bylo asi nejblíže tomu, jak se tvářil.
Zničehonic došel zpět k jejich dnešnímu útočišti, rukou zakrývaje mikrofon.
"Jo?"
Obrátila k němu své čokoládové oči, aby mu dala najevo, že je jedno velké ucho.
"To je táta. Podle všeho někde zahlédl dnešní noviny. Chce tě poznat. Nevadilo by ti to?" ujišťoval se.
"Vůbec ne, ráda se s tvým tátou seznámím."
"Večeře dnes?" navrhl.
Přikývla.
George se úlevně usmál a opět se na moment vzdálil, prakticky hned se však vracel zpátky, s širokým úsměvem na tváři.
Josefína se usmívala taky, ale uvnitř v klidu rozhodně nebyla.
***
"Není to málo?" vybafla na George a s mírně rozpřaženýma rukama zůstala stát asi dva metry od něj. Oblékla si své oblíbené kratší tmavě modré šaty s tříčtvrtečním rukávem a decentním výstřihem a doplnila je o sandálky na klínku. Otočila se kolem dokola a čekala na jeho verdikt.
"Uhm, málo co?" zahuhlal, když si ji konečně patřičně prohlédl a s očividným přemáháním se vrátil pohledem zpět k její tváři.
Josefína se malinko zašklebila a zkousla si ret. Byla z toho všeho dost nervózní a nejistá.
"Já nevím, málo formální? Reprezentativní?"
Z Georgových rtů uteklo drobné uchechtnutí, načež zakroutil hlavou, přistoupil až těsně k ní, položil jí ruce na ramena a maličko s tím uzlíčkem nervů zatřásl.
"Klid Jo-Jo. Hezky se nadechni a zase vydechni a koukej se hodit do pohody. Jdeme na večeři s mým tátou, ne na Oscary."
"No právě," kníkla nepřirozeně vysokým hláskem. "Je to tvůj táta!"
Neměla daleko k zoufalství. Odpoledne mu to seznámení samozřejmě odkývala, protože by ani nemohla jinak. A vlastně se na Downeyho seniora těšila, protože podle toho, co jí o něm George vyprávěl, to musel být fajn chlapík. Jenže všechny ty doprovodné pocity prostě ovlivnit nedokázala. Byla nervózní, měla strach, že se ztrapní, nebo že se mu nebude líbit. Nebo dokonce obojí? A navíc tu byl ještě další drobný háček… její angličtina.
Kdysi se sice považovala za celkem dobrého angličtináře, jenže ty časy už byly dávno pryč. Na vysoké už se jazyky vpodstatě neučili. Měli jen značně osekané kurzy, zaměřené na právnickou angličtinu, takže obecné znalosti a slovní zásoba se odporoučely kamsi do lingvistického nebe. Pochybovala, že by si u stolu vystačila s frázemi z New Introduction to Legal English. Navíc si tím, že cizí jazyk aktivně nevyužívala, také zadělala na menší blok.
Ztratila se ve svých pochybách a na čele se jí přitom udělala drobná vráska, čehož si George pochopitelně všiml, neboť z ní nespustil oči. Sjel rukama z jejích ramen až k dlaním a stiskl je ve svých. "No tak, nemrač se, o nic nejde." snažil se ji povzbudit.
Zvedla k němu kukadla. "Moje angličtina je hrozná, Georgi."
"Tomu nevěřím," odvětil, aniž by pustil její ruce.
"Ale měl bys, je vážně příšerná, horší, než si dovedeš představit!"
"No, máš pravdu, že si můžu tak maximálně představovat, protože se mnou jsi nikdy anglicky mluvit nechtěla," zamyslel se.
Moc jí tou poslední větou nepomohl. "No právě!"
"Budeš skvělá, jako vždycky. A kdybys náhodou měla problém, můžem se bavit česky, táta si toho ještě určitě spoustu pamatuje. Netrap se tím," vlepil jí pusu na tvář.
"A vypadáš báječně, mimochodem," poslal za ní jednu malou lichotku, zatímco mířil na terasu pro svůj telefon, aby mohl objednat taxi.
Když později toho večera vcházeli do smluvené restaurace, stále ještě byla nejistá. U stolu, zamluveného na jméno Downey, na ně již čekal nesmírně šarmantní šedesátník. Byli si podobní jako vejce vejci, jen otec měl oproti synovi pár vrásek navíc, vlasy měl značně protkané stříbrem a oholený byl dohladka. Georgův zarostlý vzhled v něm vyvolal vlnu veselí. Dělal si z něj legraci, že vypadá jak dřevorubec z Aljašky po útoku vší, a nakonec se obrátil i na Josefínu.
"A co vy? Vám se takhle líbí?" zeptal se se smíchem, sotva se usadili u stolu.
To nečekala. Jasně, že se jí líbí, líbil by se jí i s culíkem ala Bill Weasley. Dokonce ani ta zrz by jí snad nevadila. Ale copak to může jen tak vyklopit jeho tátovi? Navíc ani ne tři minuty po seznámení? Nakonec se jen usmála, pokrčila rameny a hodila po Georgovi významným pohledem. Vlastně tím odpověděla spíš jemu, na otázku, kterou on nikdy nevyslovil. Ale nezdálo se, že by to někomu z nich vadilo.
Až na tuhle úvodní podpásovku byl Thomas Downey dokonalý gentleman. Byl milý a pozorný společník, přesně tak, jako i jeho syn. Dokonce se kvůli ní vážně pokoušel o češtinu, ona zas na oplátku o angličtinu a brzy spolu hovořili tak prapodivnou kombinací obojího, že ani George se chvílemi nechytal. Veškeré zbytky obav a nervozity, které v ní snad ještě přetrvávaly, velice rychle vyprchaly a všichni tři si společnou večeři báječně užívali.
Uprostřed dezertu začal v Josefínině kabelce vyzvánět Georgův telefon. Ne snad, že by si z ní udělal osobního šerpu. Obvykle jej nosil v zadní kapse kalhot, ale sedět na něm u jídla pochopitelně nechtěl. A jen tak jej odložit na stůl mu přišlo při takové příležitosti nemístné, proto si ho uschoval u ní.
Mobil vyzváněl a vyzváněl a nic se nedělo. Josefína hodila po Georgovi káravým pohledem, jako ať už to kouká sakra zvednout, načež on ji se sladkým úsměvem požádal, zda by byla tak laskavá a ten řinčící krám mu vyndala ze své kabelky.
Zastyděla se a rychlostí blesku mu ho podávala.
"Dík, kotě," mrknul na ni a zmizel venku.
Na chvilku zavládlo u stolu podivné klima, které až podezřele připomínalo jednu z těch trapných chvilek, kdy ani jeden neví, co říct. Thomas, jak trval na tom, aby jej oslovovala, byl sice stejně okouzlující sympaťák jako jeho syn, ale konverzace přesto umřela kdesi na mrtvém bodě.
V tom na ni však přes stůl upřel náhle zcela vážný pohled, jaký u něj za celý večer snad ani jednou nezahlédla. Odsunul stranou prázdný talířek od čokoládové pěny, opřel se lokty o stůl a prsty spojil do stříšky.
"Je to trouba."
To nečekané prohlášení ji zaskočilo. "Prosím?"
"Můj syn je trouba," rozšířil lehce předchozí výrok a v obličeji dál zůstával vážný a naprosto nečitelný.
Josefína se ošila, začínala si připadat krapet nepříjemně. "Já asi netuším, o čem mluvíte," vysoukala ze sebe.
Thomas se konečně alespoň pousmál. "Jste pořád jen přátelé?"
Brunetka místo odpovědi jen lapla po dechu a tváře jí lehce zrůžověly. Bodejť by ne, vždyť to byla proklatě osobní otázka. On si její reakci každopádně vyložil správně a okamžitě začal kroutit hlavou.
"Tak vidíte, je to trouba."
Natáhl se po její ruce a lehce jí stisknul.
"Buďte trpělivá, drahoušku. On má někdy vážně hrozně dlouhý vedení."
To už se Josefína v rozpacích přímo topila. Skutečně jí tady teď Georgův táta naznačoval, co si myslí, že naznačoval? Přeběhla přes ni vlna horka a navrátivší se nervozita způsobila, že měla v mžiku dlaně celé zpocené.
A právě v tom okamžiku se vrátil ten, o kterém hovořili. Sebevědomě nakráčel ke stolu a chtěl jim objasnit, kdo mu volal a proč, ale ta prapodivná scénka před ním mu vzala vítr z plachet. Zarazil se s očima upřenýma na jejich stále ještě spojených rukách a několik dlouhých vteřin jen zíral. Pak přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
"Co se to tu děje?" nasadil rádoby uvolněný tón a zaměřil svou pozornost na otce, který mezitím již raději pustil ruku synovy ne-holky.
"Nesnažíš se tu právě sbalit mojí…" zadrhl se a na okamžik nevěděl, jak pokračovat. "...Josefínu," vyhrkl vzápětí.
Downey starší měl co dělat, aby se nerozesmál, a když ho synátor přestal propalovat pohledem, pohlédl na jedinou přítomnou dámu, pokrčil rameny, protočil oči a neslyšně směrem k ní naznačil rty "trouba". Pak se ale rozhodl vysvobodit svého syna ze spárů odporné a hlavně bezdůvodné žárlivosti a přišel s vysvětlením, že právě jeho přítelkyni pozval, aby s nimi v srpnu strávila nějaký čas v Lairgu.
Z té upřímně pronesené nabídky byla nejprve lehce vykolejená, ale ta představa se jí zalíbila. Letmým pohledem si ověřila, že ani Georgovi to očividně není proti srsti a nadšeně to odsouhlasila.
V duchu už se viděla pobíhat bosa po vřesovištích, vysedávat u jezera, plánovala romantické vyjížďky na koni a kdo ví… třeba to odtržení od reality a celá ta divoká krása tamního kraje pomůže Georgovi si konečně něco přiznat. A taky jí. Třeba. Kdyby jen tušila, že jedno přiznání přijde, o něco dřív a vůbec ne takové, jaké si vysnila, nejspíš by si za svou tehdejší naivitu pěkně nafackovala.