Addicted

1

,,Tímto Vám oznamujeme, že jste bezpodmínečně vyloučena z Akademie čar a kouzel v Krásnohůlkách. S úctou se s Vámi loučí, Madame Maxime." Tak zněla poslední slova, která jsou napsána v posledním dopise, co mi kdy z mé bývalé školy přišel. Myslela jsem, že ten incident, co se stal v polovině mého posledního školního roku, nebude mít až tak drastické následky, ale mýlila jsem se. Vždycky jsem byla problémová. Všude, kam jsem kdy přišla, se dřív nebo později odehrála nemalá pohroma, ale nikdy to ještě nedopadlo vyloučením ze školy. Vždy to končilo školním trestem, úkolem navíc nebo kydáním kouzelných tvorů. Můj život je jedna velká troska...já jsem jedna velká troska, ale i přes všechno, jsem stále tady. 

Strávila jsem zbytek školního roku a celé prázdniny v mudlovském odvykacím centru, nebo alespoň tak tomu říkají. Já bych to spíš nazvala vynucovací centrum. Doktoři i lidé, co jsou tam zavření s vámi, vás vyloženě nutí přestat brát drogy, abyste mohli co nejrychleji vypadnout. Každý je tam s něčím jiným. Kluk, co bydlel - měl pokoj - naproti mému, se léčil z obsese chytání lidí za lalůčky. Dělalo mu strašnou radost, že může někomu způsobit fyzickou bolest. To bylo jeho euforií. Holka vedle mě se léčila ze závislosti na Ketaminu. Byl z ní mentál. S Ketaminem bych si nezahrávala. Nehorázně silné anestetikum, co způsobuje strašné halucinace a po nějakém čase se z vás stane tělo bez duše... a hlavně bez mozku. Mimochodem se to používá jako uspávadlo pro koně. Moje druhá sousedka se pro změnu léčila ze závislosti na Barbiturátech. Nevím, která z těchto dvou je horší. Často jsem jí v noci slyšela, jak se dusí. Je to jeden z nežádoucích účinků. Díky těmto látkám také skončil život Marylin Monroe. 

Jestli se teď v hlavě děsíte z čeho že se to léčím já, tak se nebojte. Já tu jsem kvůli tomu, že jsem si párkrát zapálila brko nebo snědla veselý koláček ve škole, což se zjistilo právě po tom mém incidentu. Oproti ostatním jsem tu vlastně nula. Dost k tomu však i přidaly moje tiky. Právě tráva mi pomáhala tiky zmírnit. Fungovala na to skvěle. Uklidnilo mě to a dostalo do stavu, kdy mi všechno přišlo nádherné a k smíchu. Dostala jsem se mezi tyto případy hlavně kvůli lidem, co mě sem protlačili. Chtěli mít jistotu, že před začátkem školního roku na nové škole budu úplně čistá a bez potřeby si jakoukoliv takovou látku opět vzít. Sebrali mi po vyloučení z Krásnohůlek i hůlku, ale to mi zas až tak nevadilo. Na kouzlení jsem špatná. Nikdy mi to nešlo a dělali si kvůli tomu ze mě srandu. Vybočovala jsem z davu a lidi, co nejdou s davem, obvykle nebývají v lásce. Bylo nás tam samozřejmě víc, co nesouznělo s nepsaným kódem krásnohůlských děvčat, ale já byla extrém. Mudlovský původ, nepatřičné oblečení - odmítala jsem se oblékat do těch směšných hadrů - závislá, neuměla kouzlit, na vše měla dost času, na školu kašlala, drzá a kompletně bez přátel. 

Teď stojím na nástupišti devět a tři čtvrtě a koukám na starou lokomotivu a mnoho usmívajících se tváří. V ruce jsem měla jeden malý kufr a na zádech batoh s knihami. I člověk co nenosí košile a neustálý úsměv může mít sklon k literatuře. Dožvýkala jsem poslední sousto mého malinového koláče a vlezla jsem do toho starého vlaku. Zalezla jsem do prvního prázdného kupé. Mrštila jsem kufr nahoru do držáku a z batohu vylovila starou ohmatanou knihu. Četla jsem jí minimálně šestkrát. Příběh o starém muži a jeho obyčejné loďce. "Miluju spánek. Můj život má tendenci rozpadnout se hned, jak se probudím." Ano. Je to kniha stařec a moře od Ernesta Hemingwaye. Ostatní jeho díla paradoxně nesnáším. Něco tak nudného jsem v životě nečetla. Poslední, skrz kterou jsem se překousala, byla Komu zvoní hrana. Nechápu, jak může někdo popsat přípravu a provedení výbuchu mostu na 515 stránek... nuda. Stařec a moře má alespoň nějakou hloubku. Mám ráda knihy, kde je skrytý podtext. 

,,So he sent me an owl and..." zvedla jsem obličej k chlapci, který stál ve dveřích mého kupé. Tmavé vlasy, ostré rysy v obličeji a modré oči. ,,Can we join you? Other coupes are already overcrowded." Jen jsem přikývla hlavou a pokračovala jsem ve čtení, nebo jsem se alespoň snažila, protože moje hlava měla v tu chvíli mnoho dalších věcí, nad kterýma bylo potřeba přemýšlet. Město se začalo měnit v karajinu a ve valku se začalo konečně topit ,,And in that letter, you won't believe me, he was talking about what happend with his..." Nemohla jsem neposlouchat. Jiný jazyk. Něco málo anglicky umím, ale jinak jsem na tom dost špatně... takže žádná změna. Přitáhla jsem si kapuci víc do obličeje a hlavu položila na okno. To byla však chyba, protože okno bylo nechutně studené a zamlžené. Odtrhla jsem jí zpátky a na skle po mně zůstal kulatý průhledný flek, jak jsem kapucí utřela mikroskopické kapičky vody. ,,Excuse me... who are you? I've never seen you in school before and you definitely don't look ten years old." To bylo pravděpodobně na mě. ,,Why do you wanna know?" Nechtěla jsem se pouštět do konverzace. Nechci s nikým mluvit dokud to nebude úplně nezbytné. Té holce jsem ani nedala najevo, že by měla tačít konverzaci. Nekoukla jsem se jí do očí a ani jsem k nim nebyla natočená tělem. V ruce jsem stále měla knihu, což by automaticky mělo znamenat "nemluv na mě, čtu si a při tom se na lidi zbytečně nemluví." ,,I was just curious about who's sitting with us," odpověděla uraženým tónem. ,,Technically you're all sitting with me." Nemám ráda lidi. Lidé ubližují. Slovy i fyzicky. Chtěně i nechtěně. Lidé jsou to nejhorší, co mohlo tuhle planetu potkat. Kdo jiný zničil její přírodu a nahradil to umělými stavbami a parky. Kdo jiný jí rozebírá zevnitř, aby mohl vyrábět vlaky a koleje. Kdo jiný si propůjčuje její vodu a vrací ji znečištěnou a plnou toxinů. Možná jsem chtěla být opět někde na kopci mimo civilizaci a v klidu si číst knihu, pozorovat testrály a nechávat se unášet pocity, které mi propůjčoval tetrahydrokanabinol. Testrálové... tak nádherná zvířata. Libí se mi, jací jsou. Mnoho lidí by vyděsil jen pohled na ně. Mně však přijdou nádherní. Kontrast ztělesněné noční můry s tou nejkrásnější duší.  Ano, mohu je vidět. Smrt jsem viděla. Jeden chlápek v Bulharsku v hospodě ve městečku Tsarevo si popíjel pivo a pak jeho obličej nabral fialové barvy a na místě to s ním seklo. Nepříjemný zážitek, ale co nadělám. Smrt se odehrává denně. Prsty jsem přejela po stránce číslo 61. Tato kniha má tak slabé stránky, že mám strach abych ji nepotrhala. Velký Gatsby, to byla druhá kniha, co mi kvůli drncavé jízdě vypadla z batohu... zamilovaný hlupák. Zajímá vás, jak můžou holku, co na lásku nevěří a opovrhuje jí, bavit takové knihy? Možná jí to přijde spíš jako komedie než jako zamilovaný román. Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do čtení.

,,You should put your robe on." Ruka tmavovlasého chlapce se dotýkala mého ramene. ,,Don't touch me." Vstala jsem a ten hábit jsem přes sebe jen tak letmo přehodila. Dotek. Další věc co nemám v oblibě. Neberte mě zle, je mnoho věcí, které ráda mám, ale lidský kontakt v jakékoliv podobě mezi ně nepatří. ,,You don't have a tie," mluvil dál s úsměvem. ,,What tie?" ,,Your houses tie." ,,My family lives in a flat...we don't have our own ties." Kluk se začal pobaveně smát. ,,You're so funny." chrochtal. Nevím, co ten jeho výstup měl znamenat, ale příjemně jsem se opravdu necítila. To jsou Briti tak pošahaní, že každý dům má svojí kravatu. ,,Wait... you're being serius." ,,What else would I be." ,,I thought you were joking." ,,Apparently I'm not." ,,So you have never been to Hogwarts before." ,,Great one Sherlock." Mašina začala zpomalovat a za oknem se ve větru vznášela smrdutá šedá pára. Ozvala se píšťala, která trhala ušní bubínky ven z mých uší. ,,,Come on, let's go hood." Ignorovala jsem to, že mě ten chlapec nazval kapucí. Sebrala jsem si své věci, knihu strčila do podpaží a následovala skupinku ven z vlaku. Držela jsem se kousek za nimi, protože jsem neznala cestu.

 Došla jsem na místo, kde stálo mnoho kočárů tažených testrály. Přešla jsem k předposlednímu vozu, vhodila do něj zavazadla a postavila se před to zvíře. ,,Ahoj maličký," pohladila jsem ho po drsné kůži. ,,What the hell is she doing?" ,,Let her be Rose." ,,She's a psycho." Přesně ta moc příjemná holka a její druhý zrzavý kamarád stáli kousek ode mě a koukali mým směrem. Naskočila jsem do kočáru, kde se mezitím vyskytly další tři studenti. ,,Hello, I'm Sebastian and this is Emma and Linda," představil je všechny hnědovlasý kluk. Co mají Briti furt s tím představováním se. Snad si sednu a hledím si svého. Nemusím hned začínat konverzaci s dalším cizím člověkem. ,,So...what's your name," nedal si pokoj. Nic jsem mu neodpověděla. Rozvalila jsem se na sedačce a pozorovala okolí. Kdyby nebyla taková tma, četla bych si dál. Ta holka vedle něj si četla. Nechápu, že na to něco vidí. Asi jí to slabé světlo z lucerny zavěšené na kostře kočáru stačilo. Mě by z toho akorát tak bolela hlava. ,,Hey...I'm talking to you. What's your name?" ,,Why is everyone asking for my name." ,,Because you're precisely new here and i want to know you name." ,,If you are so desperate to know...my name is...