The GODS

Prolog

Seděl jsem v překrásné zahradě. Stébla trávy tvořila zelené koberce kam až mé oko dohlédlo, zdobené nádhernými květinami různých tvarů, velikostí i vůní. Přede mnou rostly vysoké stromy se zdatnými kmeny, jejichž koruny sahaly skoro výše než věže Sarbrunu, mého domova. Košaté větve obývaly desítky barevných ptáčků a zahradou se tak téměř bez přestání nesly líbezné písně. Nedaleko bylo jezírko s lekníny, kde plavaly malé lesklé rybičky snad všech známých barev, a o kousek dál už začínal les - domov jelenů, srn a vlků, lišek, sov a spousty dalších zvířat. Bylo to úchvatné místo, plné klidu a míru, proto jsem ho tak miloval, stejně jako všechny jeho obyvatele. Trávil jsem zde většinu svého volného času. Rozjímal jsem nad spoustou věcí a často také přemýšlel, nebo jsem se prostě jen kochal tou nádherou všude kolem.

Dnes slunce svítilo obzvláště krásně. Větřík se proháněl korunami a sem tam pocuchal i mé růžové vlasy. Růžovou jsem měl rád, byla to taková jemnější verze červené a červená byla barva lásky, proto má kštice připomínala cukrovou vatu. Seděl jsem opřený o kmen jednoho ze stromů, který rostl kousek od jezírka, a se zavřenýma očima naslouchal štěbetání ptáčků. Měl jsem dobrou náladu, vlastně by se dalo říct, že přímo skvělou. Svět byl poslední dobou plný klidu a prosperity. Úrody byly velké a stačily nasytit všechny hladové. Počasí všem také přálo, králové vládli moudře, co víc si přát?

,,Amiasi, tady jsi," uslyšel jsem najednou hlas, který mě přinutil oči otevřít. Kousek před sebou jsem spatřil vysokého černovláska, jak se ke mně klidným krokem přibližoval.

,,Morryphene," pozdravil jsem ho s úsměvem. Nestávalo se, že by bůh smrti navštěvoval tuto zahradu, proto pro mě bylo celkem překvapení, že sem zavítal. Jeho přítomnost tu působila harmonicky, úplný opak toho, co by kde kdo očekával.

,,Co tě sem přivádí?" zeptal jsem se stále usměvavě. Tato jeho změna mi vůbec nevadila, právě naopak.

,,Zephyr nás svolává na setkání," vysvětlil a já tedy s kývnutím vstal a postavil se po jeho boku.

,,Půjdeme tedy?" Morryphen jen kývl a společně jsme se rozešli k Sarbrunu. Jeho vysoké věže ozařovaly paprsky slunce. Bílé zdi, stojící po stovky let, byly stále stejně čisté a silné, občas zdobené šlahouny zelených rostlin, které měl na starosti Juniper. Květiny zbožňoval. Vytvořil i mou milovanou zahradu a les. Prošli jsme Sarbrunem a pokračovali dál do Fainira, což bylo místo, kde se naše setkání konala. Vedlo k němu vysoké schodiště, obklopené vodopády. Na jeho vrcholku se nacházelo několik bílých kamenných pilířů postavených do kruhu. Střechu tvořilo jen pár lián a velkých bílých květin, které měl opět na svědomí Juniper. Uprostřed stál kruhový mramorový stůl s mapou světa a kolem něj šest trůnů, každý se znakem jeho vlastníka.

Na prvním byly váhy a trůn patřil Zephyrovi, který byl bohem moudrosti a spravedlnosti. Na druhém Juniperova květina - bůh přírody a zvířat. Třetí zdobil čtyřlístek, symbol boha štěstí, Kasea. Na čtvrtém meč, znak boha války a síly, Anvyra. Pátý na sobě měl lebku, která patřila bohu smrti, Morryphenovi. A šestý? Šestý a poslední nesl symbol srdce a patřil mně, bohu lásky a touhy, Amiasovi.

,,Vítám vás opět zde, ve Fainiru, mí drazí," pozdravil nás Zephyr, v jehož modrých vlasech zářila zlatá koruna. Byl to bůh moudrosti a všichni jsme se shodli, že právě on bude naše setkání vést.

,,Jako každý týden jsme se i dnes sešli, abychom probrali dění na zemi," začal, a poté přenechal slovo nám. Zelenovlasý Juniper mluvil o tom, jak se přírodě daří. Kaseus, nejmladší z nás, jehož blonďaté vlasy zářily jako slunce, s úsměvem básnil o štěstí, kterého bylo všude dost. Anvyr se netvářil nijak nadšeně, když hovořil o míru a jen občasných bojích. Morryphen naopak s ledovým klidem zmínil kolik lidí zemřelo a ani se přitom netvářil zklamaně, byť jich bylo méně než obvykle. A pak jsem byl na řadě já. Zasněně jsem jim vyprávěl o lásce, kterou lidé prožívali. O tom, jak se jim dařilo a jak byli zamilovaní a věrní. Byl jsem za ně rád. Když jsme domluvili všichni, panovala mezi námi velmi klidná a pohodová atmosféra. Byli jsme spokojeni s tím, jak to je, tedy... Všichni až na Anvyra. Ten dvakrát nejásal, naopak se tvářil znuděně, skoro až zklamaně.

,,Anvyre, nebuď smutný," pronesl jsem s úsměvem. Stříbrnovlasý ke mně vzhlédl a odfrkl si.

,,Nejsem smutný, jen se nudím," uchechtl se.

,,Chápu, ale svět bez válek je klidnější, lidé jsou šťastní, milují."

,,Ts, láska... Války jsou lepší a silnější než láska. Je v nich tolik moci!" napřímil se na svém trůnu a v očích se mu zablýsklo. Já však nad jeho slovy musel jen nesouhlasně zakroutit hlavou.

,,Láska přináší štěstí a úsměvy na tváře lidí. Má takovou moc, jako nic jiného."

,,Válka je lepší!"

,,Není!" odvětil jsem nesouhlasně.

,,Je!" prudce vstal a praštil pěstmi do stolu, až se mapa otřásla a Juniper mu za to věnoval nemilý pohled kvůli zemětřesení, které právě způsobil.

,,Není Anvyre! Válka přináší bolest a smrt! Bez urážky, Morryphene," pronesl jsem a při poslední větě věnoval černovláskovi omluvný pohled. Ten nad tím však jen mávl rukou.

,,Válka je lepší!"

,,Není! Láska přináší život!"

,,Válka moc!" odpověděl, a tak jsme po sobě pokřikovali až do chvíle, dokud nevstal i Zephyr a tlesknutím nás neumlčel.

,,To by stačilo! Přestaňte se hádat!" rozkázal a my na něj opravdu zůstali mlčky hledět a vyčkávali, co dál.

,,Tak nás rozsuď ty," ozval jsem se, když Zephyr až příliš dlouho mlčel.

,,Pokud chcete rozsudek, nechejte to rozsoudit samy lidi."

,,Dovoluješ nám... Přímo zasáhnout do dění světa?" pozvedl překvapeně obočí stříbrnovlasý a my ostatní na tom byli podobně. Do světa lidí jsme mohli zasahovat jen nepřímo. Sem tam je postrčit tím či oním směrem, ale přímo se účastnit jsme měli zakázáno.

,,Ano, výjimečně ano, jen do toho. Nechť vás lidé rozsoudí."

~~~

Ahoj všichni!
Vítám vás u nové knihy, kterou zároveň píši jako Adventní kalendář. Snad se vám bude líbit :).
Jinak už zbývá jen 23 dní do Vánoc ;).
Ren