Neumím psát, nikdy jsem to neuměla. Vlastně si říkám proč se vůbec snažím. Neuspěju v ničem o co se snažím, kdyby aspoň nebylo tak težký zvednout se z postele a uklidit si pokoj. Jenže ono je, nebo ne ? Možná to jsem jen já a moje lenost, jen já a moje lenost co to viní na psychické problémy. Hah to je přesně to co by jsi o mě řekl každý, ale mě je to už vlastně jedno, každý má právo na svůj názor. To že mě doopravdy nezná ani moje vlastní přítelkyně je už asi moje vina. Páni, to je mi úvod, budu překvapená jestli to někdo dočte sem. Představila bych se ale v čem je ten smysl, dlouho tu už nebudu a jakmile by jste znali moje jméno mohla bych vám přirůst k srdci. A já si další smutek na triko nevezmu. Ale aspoň něco bych vám o sobě říct mohla. Je mi 17 a studuju zdravotnickou střední školu, původně jsem plánovala dělat soudní patologii ale tím jak sotva prolezu třeťák úplně nevím. Budu ráda když se dožiju maturity. A i když ne tak pochybuju že to někomu bude vadit.
*před dvěma lety*
" Au !" vykřiknu když mi kamarádka vytrhne další kousek obočí, " Musíš vypadat pořádně hot ať si na tý oslavě konečně s někým užiješ" pronese a potáhne další kouř z cigarety. Upřímně nechápu jak se my dvě můžeme bavit, já ráda trávím večery doma u knihy když už venku nejlépe sama a v lese. Z přemýšlení mě vytrhne to jak mi je násilím odebrán další chloupek z obličeje. " Tááák a je to, už si jen dodělej ty linky a můžeš jet. Vypadáš skvěle" kývnu, vůbec se mi tam nechce. Před dvěma týdny mě pozval můj kamarád Tomáš na jeho narozeniny, znám ho teprve měsíc a ještě k tomu přes internet. No.. zvednu se a sednu si k zrcadlu, po pár chvílích mám vylepšené své zelené stíny dlouhýma čenýma linkama. " Krááása" zasměje se a zatleská.
Tomáš mě dovedl ke dveřím a já velice nejistě vejdu dovnitř, je okolo sedmé a venku už je tma, což by odpovídalo vzhledem k tomu že je začátek října. Rozhlédnu se po jeho domě, je to tu celkem pěkný, následuju ho do obývacího pokoje kde na gauči sedí něco okolo šesti lidí. Všichni mě téměř najednou pozdraví, " Věci si dej do mýho pokoje"
Všichni už poměrně mimo hrají nějakou alkoholickou hru, já nepiju. Měním si skleničku z rumem a kolou za kolu s klukem na kterého se už téměř přes hodinu neustále koukám. Všichni mají neustálé poznámky na to jak tichá jsem, není to moje vina, jsem ráda že to tu vůbec zvládám. Po další uplynulé hodině kdy už všichni kromě mě a zmiňovaného kluka jsou opilý, najdu si ho na instagramu a napíšu mu. Ano píšu člověku co sedí vedle mě. Nemám na to s ním mluvit.
Je to neuvěřitelně super člověk, jmenuje se Pavel a mám pocit že by mi to konečně mohlo vyjít. Tomáš se ke mě začal nějak moct mít, neustále si sedá vedle mě a jak jsem se dozvěděla od Pavla tak před oslavou všem řekl že se mě nikdo nesmí dotknout.
Domluvila jsem se s Pavlem že na něm můžu ležet a že si vezmeme Tomášovo postel, a upřímně na to se ho na to zeptat jsem se taky musela napít, hodně. Domotám se do ložnice a málem nazvracím do kýble na zemi. Posadím se na kraj postele a celá se rozklepu. "Na" ozve se nade mnou , když zvednu hlavu uvidím Tomáše jak mi podává vodu a mrkev ? " Aby se ti udělalo líp" řekne a otočí se za člověkem co přijde do místnosti, Pavel si vedle mě sedne a zeptá se jestli jsem v pořádku, po mém drobném kývnutí sebou praští na postel. Nepřemýšlím a lehnu si na něj.
Je to už snad hodina, možná víc ? Nevím. Tomáš šel ven s pár lidma si zakouřit, má nervy z toho že já s ním nic mít nechci, normálně bych se cítila špatně ale aktuálně mi to přijde vtipné. Pomalu zavírám oči a usínám na Pavlově hrudi.
