Vysněná [DOKONČENO]

1.

Když mi tehdy večer popřála krásné sny, netušil jsem, že ji v nich spatřím.

Byla tak blízko a tak daleko zároveň.

Nebo to snad nebyl sen?

Pamatuji si, že jsem usínal se zmatenými myšlenkami.

Na ni? Asi ani sám nevím. 

Jasná obloha.

Mráz štípající mě do tváří.

Měkký a poddajný sníh křupající pod vahou mých kroků.

Slunce se dávno schovalo a zahalilo do chladivé peřinky.

Miloval jsem procházky do lesa. 

Jen tak si vyjít, na nic nemyslet.

Prostě vypnout a pročistit si hlavu.

Dotěrný vítr mě pálil ve tváři.

Potřásl jsem hlavou, abych si urovnal myšlenky a zároveň se lépe soustředil na cestu.

Zhluboka jsem se nadechl a vyběhl směrem k lesu.

Teprve když jsem minul první pár stromů se mi udělalo lépe. Skoro jako kdyby ze mě padala veškerá tíha a starosti každodenního života. 

Za poslední noci jsem toho moc nenaspal a únava si na mě krutě vybírala svou daň.

Seběhl jsem z cesty a namířil si to hlouběji do lesa. 

Potřeboval jsem se ztratit. Ano, přál jsem si ztratit se na chvíli a nemyslet na nic jiného, než pár okamžiků jen na hledání cesty.

Už jsem ani nevnímal, kolikátý kopec jsem vyběhl a kolikrát uklouzl po sněhu.

Jo, holt když běháš ve sněhu, je to trochu fitko.

Díky svižnému běhu jsem se rychle zahřál a ostrý mráz jsem prostě a jednoduše odignoroval. Zabočil jsem do nejtemnější části lesa.

Neřešil jsem, jak dlouho už běžím, jak daleko jsem, ani to, že už se pomalu začíná smrákat a jelikož je počasí v zimě zrádné, bude během hodiny pravděpodobně úplná tma.

Tma teď byla to poslední, co mě zajímalo a trápilo. 

Pomalu jsem začínal uvažovat, kde asi jsem a kudy se budu vracet a ve chvíli, kdy jsem se konečně začal nějak orientovat, na mě zezadu skočilo něco s obrovskou vahou. Dopadlo mi to mohutnými tlapami na záda, zakouslo se mi to do krku a tíhou mě to srazilo k zemi. 

V rameni mi pulzovala obrovská bolest a krvácel jsem. Rána se táhla od ramene přes klíční kost až na hrudník a ošklivě mi potrhala tetovaní. 

 Překvapeně jsem popadal dech a pohlédl na svého útočníka. 

Nedokázal jsem uvěřit svým očím. 

Vlk!