Kostlivec ve skříni

Chata

„Zlatíčko, jedeme na víkend k babičce na chatu, sbal si,“ řekla mamka.

Tak to je opravdu skvělé. Nejspíš ještě neznáte moji babičku Christine. Moje babička je divný asociál. A hrozně samolibý. Nedivím se, že děda se s ní chtěl rozvést. Nakonec to ale do své smrti nestihl, chudák.

Rozhodně se mi nechtělo na nějakou smradlavou chatu k divné babi Christine.

„Mami, vždyť je hrozně samolibá, jak to, že nás pozvala? A proč?“ zeptala jsem se zmateně a zmučeně. Matka mi dala facku. „Tohle o babičce neříkej! Je hodná že nás pozvala!“ zasyčela mamka. Mamka nikdy nenechala někoho na babičku říct jedno křivé slovo.

To bylo před týdnem křiku, když táta zpochybňoval rodinný recept, který vymyslela babička. I když jsem měla sluchátka na nejvyšší procento hlasitosti slyšela jsem ji křičet.

Po telefonátu s babičkou ale byla jako vyměněná a usmívala se na tátu jako měsíček na hnoji.

Takže se nakonec bohužel jelo.

...

Když jsem s rodiči dorazila, myslela jsem si, že chata nevypadá špatně. Babička stála před chatou. „Rosaline, ty jsi mi zase vyrostla, miláčku,“ podotkla Christine a usmála se na ni. Pak si ledově změřila tátu a na mě se jen letmo podívala.

„Mami, tak, proveď nás,“ řekla mamka a Christine kývla.

Celkem měla chata tři ložnice, jednu kuchyni a dvě koupelny.

Můj pokoj nebyl moc zajímavý. Bylo tu vše nechutně zastaralé a z okna jsem měla výhled na staré a strašidelné smrky.

Nejhorší bylo, že tu nebyl signál, internet, nic. Nezkoušela jsem ani hledat zásuvky, na co by babi byly. (Každopádně v kuchyni jednu měla, za troubou.)

Slyšela jsem že nás babi volá na oběd a tak jsem sešla. Měli jsme zase babiččinu specialitu, další rodinný recept.

Táta se ušklíbl, ale snědl to. Mě to upřímně zas tak nevadilo, snědla bych skoro všechno, hlavně když se nudím. „Babi, nemáš nějaké knížky?“ zeptala jsem se. Jinak bych se tu totiž unudila nejspíš k smrti.

„Ano, jsou v mém pokoji,“ odpověděla. „Michele, už sis vybalila?“ zeptala se mamka. Tak se totiž jmenuju, Michele. „Ještě ne,“ protáhla jsem, protože jsem věděla co mamka řekne.

„Tak nejdřív vybal, pak knihy,“ odpověděla. Babička se varovně podívala na mamku. „Ne, nevybaluj si, ve skříni ve tvém pokoji není místo,“ řekla babička rychle.

Něco mi tu nesedělo, ale byla jsem ráda, že nemusím vybalovat. „Tak já teda jdu číst,“ řekla jsem a odešla jsem po schodech nahoru.

Šla jsem do babiččina pokoje, ale všechny její knihy byly o jídle nebo zastaralé pohádky od Nikolajeviče Lva Tolstoje. „Tak tohle fakt číst nebudu,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Rozhlédla jsem se po babiččině pokoji. Co bych teda mohla dělat? V jejím pokoji byla jen postel, prosklená knihovnička a skříň. Napadlo mě, že by mohlo být něco ve skříních.

Nechtělo se mi úplně hrabat v babiččině skříni, jelikož tam určitě měla své oblečení, a nejspíš ještě i dědovo. Ale napadlo mě, že bych mohla něco najít v mé skříni. Třeba nějaké zajímavé věcičky, jako třeba kompas. Jo, kompas, to je to, co by ve správné zastaralé místnosti nemělo chybět, ne?

Šla jsem tedy do svého pokoje. Už se pomalu začínalo stmívat a já nemohla ve svém pokoji najít vypínač. Nakonec jsem ten malý čudlík nahmatala.