Je čas... (PROBÍHÁ KOREKCE)

1.

Je tichá noc, na obloze září tisíce hvězd. Jemný podzimní vánek rozfoukává barevné listí a na říjen je docela teplo. Potemnělou ulicí si to kráčí dívčí postava. V ruce drží svíčku a věnec. U vrat hřbitova se zastaví, odsune těžká kovová vrata která se se zavrzáním otevřou. Dívku obklopí ticho hřbitova a svit stovek svíček, které září na hrobech. Hřbitovem si to dívka kráčí jako by tam šla už po sté, její kroky jsou odvážné a jdou za jediným cílem. U kapličky se zastaví, pokřižuje se a jde dál do opuštěnější části hřbitova. Zastaví se až na konci u novějšího hrobu a poklekne. Pak se rozplaká.

Otřu si slzy do černého pleteného svetru. Jmenuji se Tamara Valterová a je mi šestnáct let. Mám modré oči a tmavě blond vlasy pod ramena. Na hřbitov jsem přišla za mojí babičkou, která umřela před pěti měsíci. Dnes jsem tu naposledy. Ubíjí mě, že už sem nikdy nepůjdu. Za babičkou jsem chodila se vším. Chodila jsem se k ní schovat před realitou, ona mi vždycky pomohla. I teď, po její smrti jsem sem chodila a to skoro každý den. Vyprávěla jsem náhrobku své příhody a trápení. Asi jsem šílená, ale věřím, že mě slyší. A teď, když se mám odstěhovat do Anglie už za ní nebudu moct chodit. Zítra odpoledne odlétáme a já to tu chtěla ještě jednou vidět a rozloučit se. Můj táta od nás před čtyřmi lety odešel kvůli práci se slovy: Až to bude možné, vrátím se pro vás. A tak jsem zůstala jen s mámou a psem v malém rodinném domku. Teď se pro nás táta vrátil, že prý pro nás má ráj v Anglii. Do Anglie se mi za žádnou cenu nechce, přijdu o přátelé a o babičku.

Zapálila jsem svíčky, upravila květiny a přidala věnec ve tvaru srdce. Pohladila jsem nápis Milada Valterová, zvedla se a se slzami v očích hřbitov urychleně opustila.

Ahojte :D Děkuji všem za přečtení první části tohoto příběhu. Možná se zdá trošku šílený, ale byla bych ráda, kdybyste mu dali šanci :) Natt :DD