Havran a Zmije

Náš příběh a první roky v Bradavicích

Jmenuji se Adam a jsem hrdým studentem Havraspárské koleje ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. A má sestra se jmenuje Sára a je členkou Zmijozelské koleje na stejné škole. Spolužáci nám neřekli jinak než Havran a Zmije.

Nepocházíme však z Británie, jako všichni naši spolužáci. Naše rodina emigrovala z komunistického Československa v roce 1980, aby ušetřila mě i mou sestru života v totalitní zemi. Jak moje matka, tak můj otec jsou čistokrevní kouzelníci z dlouhé větve rodu Valdštejnů a vystudovali na České čarodějné univerzitě. Ta byla založena králem Rudolfem II. a areál školy je dodnes umístěn v Hradci nad Moravicí. Rodinné jméno se po smrti našeho předka Albrechta raději pozměnilo a naše část rodiny odešla do ústranní. Přece jste si nemysleli, že velký Albrecht von Valdštejn, první český generalisim v armádě Rakouské říše, dokázal vybojovat všechna svá vítězství bez menší čarodějné pomoci.

Jak jsem ale zmínil, naše rodina emigrovala do Británie, konkrétně do jihozápadního anglického města Plymouth. Náš táta se okamžitě přihlásil na Ministerstvo kouzel, kde se stal analytikem v Odboru kouzelnických nehod a katastrof. Po pěti letech oddané práce byl odměněn Merlinovým Řádem třetí třídy a stal se tajemníkem Ministryně kouzel Millicent Bagnoldové. Maminka se spíše věnovala nám, jelikož zbytek naší rodiny zůstal v Československu a nikdo by se o nás, v její nepřítomnosti, nemohl starat. Od dětství nás učila nejen anglicky, ale i česky. Naučila nás taky vše o naší rodině a čarodějném životě v Československu. 

Když nám bylo deset, připravovali jsme se na obdržení dopisu z Bradavic. V té době však táta přišel o práci tajemníka, jelikož se novým Ministrem kouzel stal Kornelius Popletal. S mamkou si tedy vyměnili role, táta zůstal doma a začal nás učit kouzelnický kodex a způsob života v Bradavicích, kam samozřejmě několikrát jako tajemník jezdil na kontroly. Maminka se přihlásila na Ministerstvo a začala pracovat na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. 

Nakonec jsme se dočkali a dorazil dopis z Bradavic. Společně jsme odcestovali do Londýna, kde jsme poprvé prošli na Příčnou ulici, pro rodiče to však, díky práci na ministerstvu, nebyl nový zážitek. Po obstarání hábitů, učebnic a všech potřebných věcí, jsme zamířili k Olivanderovi pro hůlky. Sáru si vybrala neobvyklá hůlka z dubového dřeva s ocasní žíní testrála. U mě to trvalo trochu déle, pan Olivander prohrabal celý sklad a dal mi do rukou snad všechny hůlky co u sebe měl. Nakonec z pouzdra vytáhl zdobenou hůlku z borovicového dřeva s blánou z tygřího srdce. Ta si mne nakonec vybrala.

"Buďte na ní však mimořádně opatrný.", promlouval. "Takové hůlky jsou velmi neobvyklé a nevyzpytatelné..."

Poslední položkou na Bradavickém nákupním listu byla sova. Mamka se mi nejdříve pokusila vnutit Sovu pálenou, ale nakonec jsme skončili u Výra západosibiřského. Sára si nedokázala vybrat a obcházela obchod kolem dokola.

"Já asi nebudu chtít sovu.", hlesla nakonec a založila paže. "Nechci se o ní starat."

"V Bradavicích je sovinec, bude se o ní starat škola.", namítl táta.

Ale nepřesvědčil ji.

"Tak se ale už rozhodni!", zvýšila hlas mamka. "Nějaké zvíře mít musíš."

"A co kdybych si s sebou vzala Dubiho?", navrhla najednou. "A sovu si můžu půjčovat od Ádika (domácí zdrobnělina)."

Dubi byl jedním z naších kokršpanělů a asi jediným zvířetem, ke kterému si moje sestra vypěstovala pouto. Byť se mi nezamlouvala představa ji půjčovat svého výra, musel jsem se nakonec podvolit. 

Ve spěšném vlaku do Bradavic jsem strávil skoro celou cestu v kupé sám. Sára pobíhala po vlaku sem a tam a zařizovala si nové přátelé. Musel jsem tedy hlídat nejen svého výra Akerona ale i Dubiho. Nudou bych se unudil, kdyby si ke mě do kupé nepřisedla moje současná nejlepší kamarádka, Lenka Láskorádová. Už tehdy jsme si hodně pověděli o spoustě kouzelnických tvorech a samozřejmě fakt, že moje maminka pracuje na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, ji velmi rozradostnil. Se Sárou jsem se znovu potkal, až tehdy, kdy dorazil vlak na nádraží v Prasinkách. Vlétla do kupé jako šašek do manéže.