Případy nepřirozena

Prolog

Bylo sedmého března, psal se rok 1876, když se světlo pomalu vplížilo do ložnice mladé dívky. Jako každé ráno ji to i dnes probudilo, vstala a shrnula si krásné černé vlasy z čela na strany, dívka opatrně slezla z postele, dávala si pozor, aby omylem nešlápla na svou kamarádku, co ležela na zemi, dívka se sehnula ke své kamarádce a pohladila ji po tváří, než ji vší silou zakřičela do ucha!

„Vstávej Mel!!!" Mel doslova vyskočila z přikrývky, na které ležela, její zlatavé vlasy zavlály na všechny strany a dívka se vyděšeně dívala všude kolem, než si všimla smějící se dívky a naštvaně řekla. „Elisabeth August, neštvi mě ty potvoro." To zase naštvalo druhou dívku, nesnášela své příjmení, a ani moc nemusela své křestní jméno měla radši svou přezdívku, Leafa. „ Co je jen jsem ti chtěla pomoct vím, jak špatně vstáváš po ránu, nechtěla bych, aby, jsi přišla pozdě do práce." Usmívala se škodolibě Leafa.

Mel ,jejíž celé jméno bylo Melisa, po ní střelila pohledem a odpověděla nevrle. „Ach děkuji ti Leafo za to, že jsi mne opět vzbudila o tři hodiny dříve, než mi začíná směna." Leafa se na ní usmála a Mel se zdálo jako by zelené oči její kamarádky zazářily. I Mel se usmála a objala svou přítelkyni. Ty se obě zasmály a daly do oblékání. Mel na sebe navlékla dlouhé šaty s lehce narudlou barvou, kterou si sama ušila z látky, kterou jejich sirotčinec dostal na Vánoce, od města, na nohy si navlékla šněrovací dámské boty, které taky dostala na Vánoce, zakončila to rudou stuhou, se kterou si svázala vlasy. Mel byla lehce baculatá měla milou tvář a modré oči, často se jí stává, že jí mnozí chlapci projevují svou lásku, v tu chvíli ale vždycky zakročila Leafa aby zachránila svou kamarádku, která je až příliš milá nato aby odmítla chlapce a zlomila mu jeho srdce. Mel doslova vyzařovala přátelstvím a dobrotou, zatímco z Leafy sálala síla a lehká chlad. Obě dívky byly kamarádky už skoro deset let od té doby, co Mel dorazila ve svých devíti letech do sirotčince. Leafa na sebe hodila starou košili co našla ve smetí a Mel poté spravila, černou hřívu schovala pod šedou bekovku, na nohy si navlékla hnědé kalhoty a pak si nasadila pánské šněrovací boty.

Obě dívky už tři roky pracovaly, zatímco Mel pracovala celou dobu u tkadleny jakožto asistentka, Leafa už v ten čas vystřídala mnoho různých prací, od pracování v doků, až po čistění latrín, v tuto chvíli se ale věnovala něčemu lehce zábavnějšímu. Leafa vyšla z pokoje a seběhla dolů po schodech, jako každý den poklekla i dnes před fotkou, co tam stála, byla to fotka matky Isoldy ženy, která se o sirotčinec starala, co si kdo pamatoval, byla to také žena, co našla Leafu položenou před sirotčincem a dala jí její jméno, příjmení, a dokonce i přezdívku. Před měsícem znenadání onemocněla a zemřela, bylo to nečekané a až příliš náhlé, na své smrtelné posteli řekla, aby nebyly smutní a nikoho z tohoto nevinily.

Bylo to zvláštní, ale Leafa opravdu nebyla smutná, nevěděla, proč ale věděla že nesmí. Vstala od fotky, a přesunula se do kuchyně kde uviděla mladou ženu otočenou k ní zády, co se zde objevila poté co matka zemřela, Felis Einsblood. Felis byla mladá žena ze které doslova sršela naděje a štěstí, nevěděla, proč ale když jste se na ni podívalo cítily jste se jako ta nejlepší osoba na zemi, ale z nějakého důvodu ji Leafa i tak nevěřila. Ale i když ji to štvalo musela Leafa uznat, že Felis je skvělá osoba, a to jak vnitřkem, tak i zevnějškem, Felis byla nádherná, bělavá pokožka, nádherné blonďaté dlouhé vlasy, neměly sice tak zlatavou barvu jak ty co měla Mel ale i tak byli krásné, měla modré oči které se neuvěřitelně podobali jak očím Mel tak I zesnulé Matky Isoldy.
„Ahoj Leafo, udělala jsem ti oběd." Řekla Felis bez toho, aby se otočila. Z nějakého důvodu ji přišlo že jí Felis moc nemusí, ale asi to, ale souviselo s tím, že ona ji moc taky nemusela. "Zdravím madam, také vám přeji hezký den." Odpověděla Leafa stroze dívaje se, co Felis dělá.

Felis, seděla u stolu a něco si četla, Leafa se snažila to rozluštit, ale nevěděla, co je to za jazyk, a proto to po chvilce vzdala, vzala si chleba, co měla na oběd, a opustila sirotčinec. Sirotčinec byla malá budova, ve které žilo dohromady třicet dva dětí, měla pouze dvě patra a v každé místnosti bylo až sedm dětí na hromadě, jedinou výjimkou byla Místnost Leafy, která odjakživa měla vlastní místnost. Jednou se zeptala matky Isoldy, proč to tak je, že jí by nevadilo být s ostatními ve stejné místnosti, matka Isolda se ale pouze usmála a řekla jí tím jejím obvyklým milým hlasem. „ Je to kvůli tomu, jaká jsi a jaký osud před sebou máš." Pak už na to téma nikdy nedošlo.

Před tím než ale vyrazila do práce se stavila v kostele, kostel byl je kousek od sirotčince takže tam Leafa chodila každý den. Nebylo to však kvůli tomu že by byla nějak zvlášť věřící ale spíš cítila potřebu vzdát úctu bohu jakožto bytosti, když to jednou řekla Felis tak ta zezelenala a už ji označovala za kacířku.

Leafa se teda vydala do práce ,pracovala v hospodě jakožto barmanka už zhruba dva měsíce. Pracovala tam hlavně z důvodu že měla dobrý plat, a práce ji přišla jednoduchá, v těch pár případech kdy se jí někdo pokusil obtěžovat tak odešel s monoklem ne-li zlomenou rukou, Leafa se odjakživa uměla dobře prát, nebylo to o tom že by byla vyloženě silná ale spíš že byla skvěle schopná odhadnout jak se někdo zachová či jiné podobné věci.

Její šéf v hospodě byl milí starý muž pan Melphy který i často pomáhal sirotčinci samotnému totiž zemřel syn a proto si s dětmi často hrál nebo jim pomáhal když bylo třeba. Poté co dodělala práci a dokonce dostala bonus šla vyzvednout Mel z práce tak jako každý den. Když dorazila k obchodu švadleny tak zaklepala a čekala že vyjde Mel tak jako vždy. Místo toho ale otevřela švadlena madam Glade u které Mel pracovala.

" Ale Leafo co ty tady Mel už přece odešla." Řekla lehce překvapená madame.

To Leafo překvapilo Mel nikdy neodcházela bez ní, proto se zeptala. " Aha a kdy?"

"Před tak dvaceti minutami vyzvedla si jí tu nějaká paní v černých šatech s černými vlasy." Vysvětlovala madame přičemž naznačovala rukou kudy odešly.

To už bylo Leafě opravdu divné proto madam poděkovala a rozběhla se směrem co ukázala. Chvilku běžela když tu náhle dostala divný pocit, něco v nitru ji napovídalo ať nejde dál, pocítila zvláštní chlad ne zimu, ale chlad jako by ji něco sevřelo srdce něvěděla jak to ví ale věděla že je to pocit smrti. Nedbaje na nebezpečí se panicky rozběhla dál zahla do uličky a zděsila se, před ní na zemi ležela Mel měla stále své krásné šaty, které nyní byli už zcela rudé. Leafa se stále snažila najít co je špatně co se jí na tom tak nezdá když tu ji to došlo, Mel chyběl její obvylý úsměv spolu s její hlavou. Leafa zaječela, a takhle začal její příběh na cestě nepřirozena.