Roztřeseně vzala do rukou mikrofon, který ohlásil svou funkčnost hlasitým pískáním. Rychle ho vypla a nadechla se.
Očima těkala po sálu přeplněném k prasknutí. Její zrak však nenašel svůj cíl. Dívka jejího srdce si čas neudělala.
Když se rozezněly první tóny smutné písně, pustila se do tichého zpěvu. Čím dál tím víc se skrývala do pláště sladké hudby, že si ani nevšimla tleskání do rytmu.
Všechny zvuky v místnosti utichly, když se rozrazily dveře. Postavu ve dveřích by si nevšímavý mohl splést s vodníkem či snad jiným vodním tvorem, dívce se ovšem na tváři rozlil upřímný úsměv plný nefalšovaného štěstí.
Stála tam, promrzlá a zmoklá na kost, ale poslouchala zpěv její dívky, pro kterou bilo její srdce.
Píseň utichla stejně jako celý sál, jenž již neodrážel nádherný zpěv dívky. Všichni nyní věděli čím je, i přes to se postavili a započali potlesk hodný umělce.
To vše, i když si to nerada přiznala, bylo dívce jedno. Soustředila svůj pohled do zelených smaragdů brunetky na druhé straně sálu a v duchu si nadávala, jak si mohla tak naivně myslet, že nepřijde.
Nemilovala ty milióny očí, ale ty jedny zelené.
