Dvojí tvář

1. kapitola

Nesnesitelné pípání telefonu nepřestávalo ani po zmáčknutí tlačítka stop.
„Do prdele, budeš mě poslouchat?!" Přecedila El přes zuby nenávistným tónem. Tlačítka byla na telefonu umazaná jako lístek z nádražního bufetu, ale prozatím sloužil v podstatě bez jakýchkoli větších potíží. Teď byl očividně neschopen jednoduché funkce.

Neměla čas řešit tuhle debilní elektronickou krabičku. Už tak vstávala poměrně pozdě. Telefon strčila, ve snaze utišit ho, pod peřinu a ohlédla se. Modlila se k Bohu, aby tím nesnesitelnými zvukem neprobudila mámu, která měla vždycky lehké spaní.

V rychlosti si opláchla studenou vodou obličej a vyčistila zuby. V kuchyni bylo úplně vybíleno. Povzdechla si a protřela spánky. Po úporném hledání našla v lednici jen prošlé mléko, takže snídaně dnes, ostatně jako většinou, padla. Oblékla si tedy ošoupaný kabát, starý baret po babičce a vyšla z malého bytu ven.

„Peněženka, klíče, mobil... mobil," zamumlala při spěšné cestě do práce. Kde je mobil?
Neměla čas se vracet zpět. Kde jen ho mohla nechat? Zrychlila tempo chůze a usilovně si lámala hlavu. „Ne, ne, do prdele!" Tu řvoucí hrůzu nechala v posteli. Jak to, že si toho nevšimla, když vycházela z domu? Přece to musela slyšet.
No, tak to musí dneska vydržet bez telefonu. Většinou chodila na pět odpoledne, tak si stihla přes den zaběhnout domů, kdyby bylo potřeba. Dnes ale měli dopolední, musela tedy v devět ráno naklusat do divadla a nebyl čas hledat po bytě zatoulané věci.

„Kde se flákáš?" zazněl pisklavý hlas Valerie, která se kolébala z foyer k šatnám propichujíc El pohledem. Její prasečí vzezření ještě podpořil světle růžový kostýmek.

„Přišla jsem včas, ne?" ohradila se El při pohledu na její zkřivený rypáček a dala se do utírání odkládacího prostoru šaten.

„Ježišmaria! No nic, ty dneska budeš v šatně a Klára za barem. Ať si mě nepřeje, pokud přijede pozdě," zasyčela korpulentní dáma v růžovém, hodila po El varovným pohledem a odkolébala se pryč, ještě za ní bylo slyšet slabé "Ježišmaria!"

„Jžišmariá!" pokusila se o vysoký tón Prasečí hlavy a zašklebila se. Klariss by tu měla být co nevidět. El doufala, že si tentokrát s příchodem pospíší, i když tušila, že přijde, jako obvykle, pozdě.

Začala kontrolovat čísla v šatně, upravila ceduli 5,- za kus a modlila se, ať to všechno rychle uteče.

Konečně na velikých hodinách ve foyer spočinula malá ručička na desítce. Foyer se plnilo žactvem a Klariss nikde - bar zel prázdnotou. Prasečí hlava bude supět.

„Je možné si něco objednat?" vytrhl El z přemýšlení cizí hlas. Chvíli si neuvědomovala, že promlouvá k ní, ale po významném odkašlání konečně vzhlédla a střetla se pohledy s nízkou brunetou vzhlížející k ní přes tlustá skla kulatých brýlí.

„Prosím, říkala jste něco?" zamračila se El a podívala se směrem k prázdnému baru, než tázavě pozvedla obočí při pohledu na hnědovlásku.

„Ano, ptala jsem se, jestli je možné si něco objednat," usmála se nejistě a prohrábla si rukou po ramena dlouhé vlasy.

„Na baru se prodávají sušenky a alkoholické nápoje, které prodáváme jen zletilým," vysvětlila El a povzdechla si. „Můžu vám ale k pití nabídnout vodu s citrónem zadarmo."

Dívka se zvonivě zasmála a položila ruce na pult, který je odděloval.

„Nevypadám na to, ale věřte, plnoletá jsem," s úsměvem oznámila. „Poprosím sušenku, abstinuji"