Budoucí generace

Jak to všechno skončilo a začalo

,,Zase jsem to musela udělat, Jeremy. Zase mě k tomu donutil," utíkala za mým dvojčetem jedna holčina, která měla doma, větší problémy než všichni ostatní.

,,To bude dobrý, Tanyo," hladil ji Jery po vlasech. Ona se odtáhla a, i přes slzy, se na brášku usmála. Pak se podívala, přes jeho záda na mě. Pozvedla jsem koutek úst a rty neslyšně řekla to, co bráška.

,,Měly bychom svolat všechny a zase probrat, jak hodláme přežívat," Tanya se na Jeremyho nechápavě podívala.

,,Ty jsi to ještě neslyšela?" zeptal se, když pochopil její pohled.

,,Co?" začínala vyšilovat. Stačila jsem brášku zastavit dřív, než jí něco prozradil a znakovou řečí mu řekla, že bude nejlepší, když se to doví na poradě s ostatníma.

,,Dobře" souhlasil nakonec. To byl pro mě jako rozkaz vzít do ruky vysílačku, kterou jsme nenápadně dali každému dítěti, a svolat poradu.
Bohužel, se nedostavily všechny.

,,Kde je James?" zeptal se jeden malinký klučina.

,,Je nám líto, ale James, tak jsme ho znali a milovali, je pryč. Nadobro," oznámil bráška a všemi to projelo jako rozžhavená dýka.

,,J-jak to víte?" zeptala se jedna z těch kamarádek.

,,Olivia jeho tělo našla v příkopu dnes ráno.

,,Proč si ho nepřinesla?!" Rozkřičela se na mě většina dětí co do té doby vstřebávali ten šok.

,,Když jsem ho našla, potulovali se poblíž starci. Měli zbraně a viděla jsem, že už zasáhli Jamese. Určitě hledali jeho tělo a kdyby u něj našli mě, zabili by mě taky. A navíc kluka jako je James bych neunesla" pronesla jsem pomocí znakové řeči. Všichni jsme věděli, že pokud se budeme zlobit jeden na druhého, nepřežijeme už ani den. A někdo se musel starat o ty malé holčičky a malé kluky. Někdo jim musel dělat primární osobu. Mají na to právo.. Právo! No jasně! Pokud chceme být zase normální, musíme využít svého práva.

,,Mám nápad" třásly se mi ruce nedočkavostí, takže jsem to musela několikrát zopakovat, aby mi alespoň někdo porozuměl.

,,Má nápad" řekl jeden kluk vzadu, který mi porozuměl jako první.

,, Jaký?" zeptala se holka vedle něj.

,,Pokud chceme mí normální rodiny, musíme využít svého práva. Máme práva, která jsou napříč tomuto zacházení. A všichni víme, že tady se kriminalita nestrpí," ďábelsky jsem se na konci usmála.

,,My máme práva?" ozvalo se překvapeně odněkud z prostředka.

,,Ovšem že ano," rozsvítilo se Jeremymu.

,,Uspořádáme vzpouru" shrnul to George, kluk, který je tu třetí nejstarší. Hned po mě a Jeremym. Všechny děti nadšeně kývly.
O dvě hodiny později jsme si už vynucovali náš vlastní prostor na náměstí.

,,Ztraťte se odtud děcka!"

,,Tady nemáte co dělat!"

,,Budeš týden bez večeře!"

,,Pokud hned nepůjdeš sem, tak tě zabiju!"

,,Hnusácký děcka! Vraťte se zpátky do laborky!" slyšeli jsme ze všech stran, ale stejně nikdo z nás nezastavil. Naše poháry trpělivosti s vraždou Jamese přetekly. Už moc dlouho jsme snášeli ten teror od dospělých.
Měli jsme takový zvláštní tvar. Všichni jsme dělali kolečko kolem těch nejmladších, protože se nám nepodařilo je přemluvit, aby zůstali doma. Nebo jsme spíš ani nechtěli, aby zůstali doma. Pokud chceme dosáhnou a znovu si vybojovat naše postavení ve společnosti, musíme jim ukázat, jak se chovají k malým dětem.

,,Víš, že pravděpodobně budeš muset promluvit?" ozval se George, který šel za mnou. Jen jsem kývla hlavou a ani jsem se neotočila.
Zastavili jsme se až někde uprostřed náměstí a Jeremy se otočil na mě. Měl v ruce megafon, ale podle toho, že mi ho podával, už tomu tak nemělo být i nadále.

,,Vím, že to, jak zní tvůj hlas poté nehodě tě děsí, ale nezapomeň, že všichni tady jsme na jedné straně a máme se rádi i bez nohou a rukou, ok?" usmál se na mě a jemně mi vtiskl ten megafon do ruky.

,,Dobře" zaskřípala jsem a zachraptěla zároveň. Málem jsem leknutím zdrhla, ale takhle holt zní můj hlas. Ruce se mi třásli nervozitou.
Himl hergot ale už! Tohle je pro záchranu dětí v našem městě! Musím se za ně postavit. Přece si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla menší.

-vzpomínka-

,,Notak šššš.. Podívej se na mě Olivie. Chtěla bys mi nějak pomoct?" stírala mi jednou rukou slzy z obličeje maminka. Kéž bych se tehdy zajímala o to, kde měla tu druhou.

,,Samozřejmě maminko" plakala jsem dál.

,,Podej mi támhle ten šátek" ukázala na, kdysi bílý teď černý od špíny, šátek. Kéž bych tehdy řekla, že raději zůstanu u ní.

,,Jistě maminko" otočila jsem se a natáhla se pro šátek. Sotva jsem svůj pohled upřela zpátky na maminku, projel mi hrdlem nůž. Maminka se zvedla, jak by právě před chvílí neumírala a řekla:

,,Jsi hodné dítě Olivie, ale víš toho příliš mnoho. Víš, že děti mají práva," vzala si deku, na které před chvílí ležela. Kdyby tehdy nepřišel Jeremy, tak bych zemřela. Takhle jsem zázrakem přežila, ale přišla jsem o můj nádherný hlas, kterým jsem často a ráda zpívala.

-konec vzpomínky-

Cítila jsem mokro na své tváři. Já brečím? Ne, jen mi stekla jedna slza, protože jsem měla moc dlouho otevřené oči. Nadechla jsem se a vydechla. Utlumila jsem všechny zvuky v pozadí a přiblížila si megafon k ústům.

,,Hej!" křikla jsem a rozeznělo se to celým náměstím. Všichni se na mě otočili. Ucítila jsem, jak mě někdo zvedl a položil si mě na ramena. Byl to Jeremy. Nejen totiž, že je nejstarší z nás, ale je i nejvyšší. A my potřebujeme, aby nás dospělí viděli i slyšeli. Teď jim to bylo umožněno. Teď naslouchali, ale předtím, když dítě potřebovalo přebalit, byli slepí.

,,My jsme vaše děti! Jsme děti vás všech! Jsme budoucí generace a vy nás chcete zabít?! I vy jste byli přece děti! My-" chtěla jsem pokračovat, ale přerušili mě.

,,My máme rodiče! My nejsme chemický sračky!" Začali křičet jeden přes druhého.

,,Máte pravdu!" Křikla jsem já do megafonu a tím jsem je umlčela. ,,Jsme ze zkumavky, ale jsme i děti! Máme svoje práva!"

,,Nesmysl" slyšela jsem bručet dav.

,,Máme právo žít! Máme právo na ochranu před násilím! Máme právo využívat nemocnice! Máme právo strkat nos do situací, které se nás týkají! Máme právo-" tentokrát to nebyl dav, kdo mě přehlušil, ale starci. Stříleli po nás. Jeremy mě rychle pustil na zem a chtěli jsme začít utíkat, jenže se z naší strany ozval výstřel směřovaný na starce. Kulka neminula svůj cíl.
Podívala jsem se kdo nás chrání a byla to policie. Policie nám zachránila život. I když to je jejich práce, nikdy nebrali v potaz, co se děje dětem v jejich městě. Šel k nám jeden strážník a Jeremy se ochranitelsky postavil přede mě.

,,Mohu poprosit ten megafon, slečno?" uklonil se a natáhl ruku. Jeho obličej se mi zdál celkem povědomý. Proboha! To je táta Jamese! Byl jediný z nás dětí, kdo měl hodné rodiče a jednou přivedl svého otce na poradu. Byla to ta poslední, na které byl.

,,Jistě" zaskřípala jsem a podala mu ho.

,,Ta slečna má pravdu! Děti mají svoje práva! Pokud já nebo někdo jiný od policie ještě jednou uvidíme, že se dětem něco děje, vlastnoručně vám ukroutíme krky, jasný?!" zakřičel na dav a on skutečně se strachem stáhnul.
Vyhráli jsme naše postavení ve společnosti zpět. A já jsem se znovu naučila mluvit.

Všechny děti se začali šťastně nahlas smát. Konečně za to nebudeme potrestaní! VYHRÁLI JSME!