Zdálo se mi, že jsem ve snové sféře, kterou drží po hromadě dvě bytosti a chrání ji před vnějšími entitami. Matka, jež je konstantou sféry a syn, jenž se inkarnuje a musí nalézt svou moc. Syn je metamorfní entita, kterou jsem viděl změnit se do podoby diamantů. Podoba, ve které zničil bytost, jež byla amorfním slizem z hlubin kosmického šílenství. Celý sen je skutečně jako ze sféry, která má jiné zákony a není v mých silách abych to popsal, avšak si vybavuji jeskyni titánských rozměrů plnou stalaktitů a stalagmitů, spousty krápníků, jež jako sloupy podpíraly klenbu, jež byla skryta mému zraku. Jeskyně byla osvětlená prapodivným světlem, které podtrhovalo temnotu a zároveň vzbuzovalo neurčité pocity bázně. Amorfní sliz, jenž byl vetřelcem této sféry, osvětloval stalagmity špinavě oranžovým světlem, které se jako voda stále zvedalo. Snad to byla fosforeskují hmota. Syn v poslední chvíli proměnil své tělo a v podobě, jež vypadala jako diamantová, zničil oranžovou bytost. Následoval rozhovor matky se synem, kde mluvila o jeho inkarnaci do další podoby, a že bude na něho po věčnost čekat, až opět nadejde čas a on bude povolán. S těmito slovy se rozzářilo oslepující bílé světlo a já se zpocený probudil ve své posteli.
