Příběh Anděla

Můžeš jít Dareli

Darel je: správce světla, on je andělem "první pomoci", On je odpovědný za realizaci světla a milujících energií.
—
Můžeš jít Dareli. Řekl otec.
Jen jsem kývl. Nečekal jsem žádný proslov. Upřímně jsem nečekal nic. Nevěděl jsem jaké to na zemi bude. Pár andělů říkalo, že zem je 100x horší než nějaké peklo. Nevěřím tomu!.
Věřím lidem.. vím, že mezi nima není zlo. A pokud ano tak je určitě ovládá démon. Nevěřím prostě tomu, že člověk bez hříchu by jen tak ublížil člověku.
(Ach ano.. nikdo mě nevaroval. Jak naivní)
Cestou co jsem padal dolů na zem jsem dost přemýšlel o tom, co se musí stát, aby se z anděla stal padlý anděl. Padlý anděl, každý si sice myslí, že tento  anděl je zlý. A ano máte pravdu tento anděl se stane zlým. Ale v čem se stane zlým?..
Našim osudem je pomáhat lidem, chránit jejich duše, těla, jejich city..jejich všechno..
A stát se padlým andělem znamená o všechen ten osud přijít. Takový anděl už nemá sílu nadále pomáhat, ale abych k vám byl upřímný.. andělé jsou silná stvoření. My se hodně lišíme od lidí.
Víte, vy lidé všechno vidíte černě. Několikrát jsem se na vás koukal a bylo vás strašně moc...strašně moc lidí, kteří nechtěli zůstat na zemi. Vy lidé jste strašně citlivá stvoření. Ale já vás chápu. Proto za vámi nyní jdu. Jdu se podívat a pomoct vám.
—
Spadl jsem konečně na zem.
Zem je velmi tvrdá.. tohle v nebi nemáme. Užíval jsem si se trávy, toho vzduchu, toho hluku ptáčků. Nikdy na to nezapomenu. (Taky jsem nezapomněl)
—
Po chvilce ležení v trávě jsem musel vstát.. musím přece jít. Nejsem tu z důvodu, abych ležel na trávě, ale bych pomohl lidem.
Šel jsem po krásném poli, šel jsem po lesích. Ta cesta trvala tak dlouho...
Konečně jsem našel nějakou vesnici. Rychle jsem se rozeběhl. Strašně jsem se těšil až si promluvím s nějakým člověkem. Moc mě zajímá jací lidé jsou.
Vešel jsem do vesnice a viděl jsem malou holčičku, která se ke mně hned rozeběhla. Měla krásné blonďaté vlasy. Připadalo mi že jejich barva se podobá samotnému slunci.
"Ahoj jak se jmenuješ"
Mlčela.
Držela v ruce tenkrát kytičku. Byla to sedmikráska.
Usmála se širokým úsměvem a podala mi jí.
S úsměvem jsem si ji vzal a pohladil ji ve vlasech.
Opět se usmála a utekla pryč.
Věděl jsem to, věděl jsem.. lidé jsou opravdu milá stvoření. Byl jsem tehdy z tohoto dne tak šťastný

Pokud jsi to dočetl/a až jsem tak děkuji. Je to moje první kniha. Rád/a bych ocenil/a nějaké názory ať  vím jestli v tomto mám pokračovat dál. A předem se omlouvám za nějaké gramatické chyby.