Semiriana

Prozrazené tajemství

„Byla jednou jedna dívka s kouzelnou mocí. Toužila po lásce, jako snad všechny ženy, ale byla v postavení, kde věci s tím spojené byly pro ni jen bláhový sen. Než by marně snila, rozhodla se rozvíjet svůj dar a stala se skvělou čarodějnicí. Po devíti letech, které strávila v učení se její vztah k mužům přetvořil v jakési pohrdání. Pokud ona jim nestála za to, aby ji upřímně milovali, oni jí nestáli za to, aby s nimi měla soucit."

Semiriana si uvědomila, že jí Edwin právě vypráví o jejím životě. Nadechla se, aby se k tomu vyjádřila, ale zzalloo jí dal ukazováček před ústa. Trochu dotčeně stáhla rty, pohodlně se opřela, rozhodnutá nejprve si vyslechnout tu jeho řeč a pak teprve konat.

„Protože dlouhý čas pobývala na jenom místě, rozhodla se poznat i jiné kraje. A jednoho krásného dne se dostala do Tresiny. Navštívila ruiny hradu, kde kdysi marně žádal o přístřeší její prapředek a tam ji napadlo, že by mohla zjistit, jak se daří potomkům rodu Fiari. Potkala je v parku. Starosta seděl na lavičce a Vienka si tam hrála s chůvou, když se jejich míč dokutálel čarodějnici k nohám, bez váhání ho děvčátku podala. Její otec si toho všiml a čarodějnici stroze okřikl."

Semiriana už nedokázala mlčet. „Kdo vám o tom řekl?" Nikdy o té příhodě nikomu nevyprávěla a pochybovala, že si na ní Vienka vzpomněla.

„Možná vaše svědomí? Dotklo se vás to, říkala jste si, jakým právem tak s vámi jedná. Kdo ví, s kým si vás spletli. Snad je zmátly vaše staré obnošené šaty. Možná byste nad tím i mávla rukou řekla si, že díky té kletbě jim brzy bude úzko. Ale zjistila jste něco, co bylo zatím tajemstvím. Vienka nebyla starostova dcera, a tudíž nemohla být ani zakletá. Ve vašich očích to byla jedna veliká nespravedlnost. Ta stará pověst, kterou jste slýchala jako dítě vás ovlivnila víc, než kdo tušil. Vzpomněla jste si na všechny ty hrozné tresty, které byste použila vy, být na místě mocného vidjašiho. Chtěla jste pomstu, zpovzdálí sledovat jejich smutek a beznaděj. Chtěla jste dokázat místním, že by vás mohli potřebovat a začali si vás pak vážit. Poslechla jste vaši uraženou ješitnost a tu hořkost, kterou jste cítila, když s vámi zdejší lidé jednali.  A tak jste ji očarovala. Možná vám jí bylo trochu líto, ale přesto jste to udělala, dokázala jste svůj čin sama před sebou obhájit. Starosta byl vdovec a s jeho dcerou měl vymřít i celý ten prokletý rod."

Semiriana nejprve zbledla, bylo skoro děsivé slyšet, jak zzalloo s lehkostí vypráví o události, která ji velmi ranila. Vybavila si tu chvíli a krev se jí nahrnula do tváři. Kousla se do rtu a ve chvíli, kdy ji nařknul z ješitnosti, hněvivě vybuchla. „Jakým právem se mě odvažujete soudit."

„Já? Madam, já jen konstatuji fakta. Zmýlil jsem se snad?" Edwin na ni upřel pátravý pohled. Chtěla něco říct na svou obhajobu, ale díval se na ni tak, že měla dojem, že vidí až do nejtemnějších koutů její duše. Zatnula zuby a tvářila se sveřepě. Edwin kývl hlavou a pokračoval ve své řeči.

„Pak jste začala, díky svému umění, pomalu postupovat na společenském žebříčku. Stala jste se natolik uznávanou, že vám to zkomplikovalo život. Poté, co vás doktor Kohl představil starostovi, dostala jste nabídku, abyste pomohla jeho dceři. Bylo pro vás naprosto nemyslitelné, že byste ji odmítla. Ti vlivní lidé vás uznávali, obdivovali, copak jste se sama mohla sesadit z toho piedestalu? Opět za vás jednala vaše ješitnost. Hledala jste způsob, jak z toho ven. Vlastní kletbu jste jen tak odvolat nemohla, pak jste ve starých knihách našla, jak mrtvého proměnit v mechje. Svým způsobem byste tak splnila starostovo přání, jeho dcera by byla živá, ale bez duše."

Několik vteřin měla Semiriana pocit, že asi omdlí. To, co přede všemi tajila teď bylo řečeno nahlas.

„V jednom měla Redziel pravdu, tyhle kletby se nedají zrušit jen krví. Je to život za život. Jak by to bylo snadné, kdyby to mohl být život kohokoli. Jenomže v tomto případě je třeba obětoval toho, kdo kletbu způsobil nebo někoho z jeho potomků. Je to pravda?" zeptal se Edwin mile a lehce naklonil hlavu na stranu.

Semiriana prudce vstala. Srdce jí bušilo tak prudce jako by chtělo puknout. To, o čem Edwin mluvit ji utvrdilo v přesvědčení, že si s ní celou dobu jen nechutně hrál jako kočka s myší. Zlobila se sama na sebe, jak mohla být tak hloupá. Stále mluvil o tom, že chce Vienku zachránit a jediný způsob jakým to doopravdy šlo bylo zabít ji, Semirianu. Pokud by to udělal mohl by tak zrušit i vidjašiho kletbu, která se teď týkala ještě nenarozeného starostova syna.

Už nehodlala ztrácet ani vteřinu, chtěla ochránit sebe i své dítě. V mžiku vytvořila obrané kouzlo natolik silné, aby zničilo všechno, co se mu postaví do cesty. Obrovská vlna temné energie vyrazila vpřed přímo na Edwina. Smetla šachový stolek, rozmetala parkety, nezastavila ji ani zeď. Bylo slyšet jen ohlušující rachot bortících se cihel a praskajícího dřeva. Zvedlo se mračno dusivého prachu, které se postupně smísilo se sněhovými vločkami, jimž nyní nic nebránilo, aby vlétly do místnosti a společně s prachem pomalu usedaly na zem.

Semiriana se třásla hněvem, rozrušením i zimou. Mlčky hleděla na tu spoušť a doufala, že brzy nasbírá dost sil, aby ji alespoň trochu zmírnila. Unaveně dosedla na křeslo a složila ruce do klína.

„Rozbila jste si okno," upozornil ji jemně tichý hlas, který se nečekaně ozval vedle ní. Semiriana vykřikla a chtěla se dát na útěk, ale hrůzou se nedokázala pohnout. Připadala si jako kořist kol níž, se nemilosrdně ovíjejí smyčky hadího těla.

„Vy se mě bojíte?" zeptal se Edwin a zamyšleně se rozhlédl po zdemolované místnosti. „Být na mém místě Jormen, už byste nejspíš nežila. Pokusila jste se z jeho otce udělat mechje, ale jen mezi námi, tehdy se vám to moc nepovedlo. Nicméně jste skvělá čarodějnice s hmotou to umíte báječně. Kdybych měl opravdové tělo, nic by z něj nezbylo. Skvělá práce. Jen vám sem teď poněkud táhne."

Semirianě došla slova. Zdálo se jí, že i kdyby si o Edwinovi zjistila něco víc, stejně by se nakonec ocitla ve stejné situaci jako teď. Neměla tušení, jak ho zničit a ani jí už nezbyla síla na další kouzlo. Nenávistně mu hleděla do očí, nemohla-li udělat víc, chtěla aspoň aby věděl, jak jím pohrdá.

„Nebýt té vaší pýchy a ješitnosti, mohli jsme teď vést úplně jiný rozhovor. Stačilo se, kupříkladu, zeptat, jaké řešení bych navrhoval já, nebo na to, jak chci Vience pomoct, ale vy jste chtěla prosadit svou za každou cenu."

„Neexistuje jiná možnost než život za život!" skočila mu čarodějnice do řeči.

„Jste si jistá? Opravdu žádný čaroděj nebo mág neměl takovou moc, aby to dokázal tak snadno, jako odfouknout pírko? Studovala jste čarodějné umění nejen tohoto světa, nebyla těch knihách zmínka o nějakém zvláštním kouzlu?" zeptal se jí zzalloo trochu záludně.

Semiriana chvíli netušila, kam tím míří, ale pak si vzpomněla a nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Za jeho získání se platí životem. Nač je komu kouzlo, které nemůže použít?"

Edwin neřekl jedno jediné slovo, otočil se k Semirianě zády a pomalu kráčel místností ke dveřím jimiž prve vešel. Cokoli minul vrátilo se do své původní podoby a na své místo. Celý pokoj vypadal zase jako dřív.

„Nepotřebuji život váš, ani vaší dcery. Odcházím s Vienkou a Bedřichem, přesně tak, jak zněla dohoda." S neproniknutelným výrazem se podíval na pobledlou Semirianu, držící se za břicho. „Potřebujete, aby se o vás někdo postaral. Nebojte, kočár vaší babičky tu bude co nevidět. Sbohem, madam Stratzin."

A protože čarodějnice nevznesla ani slovo protestu, Edwin se uklonil a odešel.