Semiriana

Dohoda

„Chápu, berete to jako otázku prestiže. Přesto musím trvat na svém. Slibuji, že to starostovi vysvětlím tak, aby na vás nepohlížel ve špatném světle," odpověděl jí Edwin velmi mile a přešel k dalšímu oknu.

„Jen tu s vámi ztrácím čas." Čarodějnice udělala pár rázných kroků ke stolečku s čajem a rukou se lehce dotkla mosazného zvonečku. „Odejděte nebo vám na zakrytí následků nebude stačit pouhá maska." Výhružku pronesla mrazivým tónem, nesmírně ráda by tomu nezvanému hostu nahnala strach a zbavila ho jeho sebejistoty.

„Zavoláte Bedřicha, aby vás mě definitivně zbavil? Jeho rána pěstí mi neublížila víc než závan větru."

Za ta drzá slova by ho čarodějnice nejraději prohodila oknem, ale udržela se. Nechtěla, aby poznal, jak moc ji dokázal vytočit, i když by toho pak pořádně litoval.

„Tak nač ta komedie? Sundejte to ať konečně vidím, s kým mám tu čest," poručila mu. 

Edwin lehce kývl hlavou na znamení souhlasu a masku odložil. Semiriana údivem zamrkala. Ne, tohle opravdu nemohla způsobit jediná rána pěstí, ani to nevypadalo jako kdyby ho někdo surově zbil. 

Pozorovala ho, jak tam mlčky stál u okna s neproniknutelným výrazem. Něco jí to připomínalo, jako by ho někdo tou krví polil. Ze změti vzpomínek se vyloupla jedna, ne zrovna příjemná a jí to konečně došlo. To byl on, kdo se náhle objevil v jejím zahradním domku a postavil se do cesty letící misce s krví, protože chránil toho kluka. A tím byl jistojistě Jormen, se kterým pak hráli divadlo. 

Velmi nerada si musela přiznat, že se nejspíš spletla, když se domnívala, že Edwin je obyčejný smrtelník, ti se obvykle jen tak z ničeho nic nezjevují. Poprvé za celou dobu pocítila jistou obavu. Vůbec nedokázala odhadnout, co může od Edwina čekat. Zjistila, že se se dokáže znenadání objevit, takovou schopnost mělo jen málo čarodějů ovšem samo o sobě to mnoho neznamenalo. Spíš ji vrtalo hlavou, proč si tu krev prostě neumyl. Proč by si vcelku pohledný mladík nechával na tváři něco tak odpudivého? Napadlo ji, že možná v rozrušení použila nějaké kouzlo a on ho nedokáže zrušit. Pak by to znamenalo, že z něj nemusí mít strach. Stála u křesla a nehty její pravé ruky se zarývaly do měkkého sametu.

„Madam, mohu se zeptat, zda jste změnila svůj názor?" zeptal se Edwin po dlouhé chvíli ticha.

„Prozatím ne. Pokud pro mě nebudete mít nějakou zajímavější nabídku, o Vienku se postarám já," Semiriana se tvářila neústupně.

„Zajímavější nabídka? Budiž. Pokud si stále budete trvat na svém, mohlo by se stát, že by vás postihly nějaké nepříjemnosti. Zpočátku to nemusí být nic dramatického, ale uvažte, čekáte dítě a první tři měsíce jsou pro toho drobečka velmi nejisté," nastínil Edwin poněkud děsivý vývoj událostí a jeho levé obočí se významně zvedlo vzhůru.

„To byste se neodvážil!" Okřikla ho přísně, i když se snažila ovládnout v jejím hlase bylo znát, že se dotkl citlivého místa.

„Kdo ví, madam. Kdo ví. Život je zvláštní hra plná nečekaných zvratů. Její pravidla jsou mnohdy nepochopitelná, i zlé může být k něčemu dobré a naopak. Já osobně jsem spíš nakloněn možnosti domluvit se. Ta radikální řešení, občas nezbytná, si raději nechávám jako poslední možnost." Edwin vyslovil návrh a čekal.

„Říkáte, domluvit se?" Simiriana vycítila příležitost prosadit si svou.

„Proč ne? Jistě i v tomto případě se dá najít řešení, které by vyhovovalo oběma stranám. Záleží jen na vás. Máte nějaký návrh?" Edwin tvářil jako nevinnost sama.

Semiriana se zamyslela. Dívala se na Edwina a snažila se odhadnout, kam tou svou poznámkou mířil. Nejprve ji napadlo, že by chtěl peníze, ale pak tu myšlenku zavrhla. Snažila se vzpomenout na všechno o čem hovořil. Její pohled bez cíle těkal po místnosti, a když spočinul na šachovnici vybavila se jí ta zmínka o hře.

„Co šachová partie?" vyslovila Semiriana svůj dosti nevšední návrh a s napětím sledovala, jak se k tomu postaví druhá strana. Svým způsobem to byl trochu risk, jelikož netušila, jak důkladně je s touto hrou obeznámen. Ona sama byla považována za skvělou šachistku, naposledy prohrála ve svých čtrnácti letech a od té doby nenašla soupeře, který by ji porazil.

„Šachy?" podivil se Edwin a zamyšleně si mnul bradu. „Konec konců, proč ne? Sice jsem to v životě nehrál, ale pravidla znám. Jen bychom si měli přesně definovat, co získá vítěz a co poražený."

„Vy s tím opravdu souhlasíte?" zeptala se pro jistotu čarodějnice s neskrývaným úžasem.

„Ano, je to sice poněkud nezvyklé, ale ano, souhlasím. Pokud vyhrajete nechám vám volnou ruku ve všem, co hodláte udělat. Pokud vyhraju já, Vienka odejde se mnou, stejně jako Bedřich, a vy už do osudu rodiny Fiari nebudete zasahovat. Nějaké připomínky?" zeptal se Edwin věcným tónem zkušeného obchodníka.

„Myslím, že to je naprosto vyhovující. Přijímám," potvrdila dohodu Semiriana a rukou naznačila Edwinovi, aby se posadil.