Boreček

Boreček 2

Uplynul celý měsíc od doby, co jsem Louise ošukal a vyhodil, a já tu furt byl. Nebylo lehké ho vídat na chodbách, i když jeho hraný nezájem mi to o dost usnadňoval. Kdybych mohl, zmizel bych hned, rodiče však neměli žádnou práci, za kterou bychom se museli opět stěhovat, a mně se nechtělo vyvést zase něco tak špatného na vyhození ze školy jako třeba nechat se nachytat s drogami v budově školy, nebo rozmlátit učebnu. Proto jsem už celý měsíc trpěl tak moc, jak moc jen jsem mohl. Zjevně karma.

Louis se choval přesně tak, jako se choval do té doby, než jsem se poprvé ozval. Byl nepřístupný, ač všem těm holkám dával ve svých úsměvech naději. Bylo mi až zle z toho, jak s nimi flirtoval, tehdy jsem se vždy odvracel, a byť mě možná viděl, viděl tentokrát on moji zranitelnost, šel jsem prostě pryč.

Jen asi dvakrát jsme se na sebe podívali na tak dlouhou dobu, abychom se mohli snažit vyčíst své pocity. Jeho pohled byl však vůči mně naprosto ledový. Nic jsem z jeho očí vyčíst nedokázal. Dokazoval mi, že normálně zranitelný není. Normálně.

Mnohokrát jsem uvažoval, proč mi svoji zranitelnost ukázal, nebylo dne, kdy bych zavřel oči bez toho, abych si vzpomněl na to, jak se ke mně přitulil. A pořád jsem to nechápal. Nemohl se přeci… zamilovat… Ne do mě, to nesměl! Vždyť já k němu taky nic necítím! Nic.

A přece mi nedal spát, mohl jsem si namlouvat cokoliv. Kolikrát jsem ležel na posteli a znovu a znovu si prohlížel jeho profil na facebooku, jeho fotky. A tentokrát nenapsal, ani kvůli svému egu, ani aby mi nadával, ani aby mi do chatu brečel, ani aby mi… něco řekl. Porazil mě, myslel jsem na něj dnem i nocí. Jako já porazil jeho, on teď mě a já s tím nemůžu nic udělat. Protože to já ho vyhodil, to já jsem byl hnusný, nemůžu mu napsat a chtít odpustit. Nemůžu.

Ani nevím, proč brečím. Zase. Jsou skoro dvě ráno a já tu zase moc přemýšlím.

Hned vzápětí se rozhoduju: Harry Styles se nikdy nepoddává manipulacím nějakých… machýrků. To on manipuluje.

„Potřebuju novýho machýrka na tý samý škole,“ říkám si odhodlaně, načež zpola spokojeně konečně usínám.

Ráno procházím školou a pozorně se rozhlížím. Ono se lehko řekne ‚novýho machýrka‘. Kde ho mám asi vzít, kapitán fotbalového týmu je jen jeden. Musím najít někoho jiného, koho zná celá škola. Školní rada! Sice všechny sere, ale nikdo si na něj taky nedovolí, protože je to miláček učitelů a má jejich ochranu jako někdo, kdo dobrovolně pečuje o největší blaho školy.

Matthew Peters. Je to vysoký hubený kluk. Má tmavě černé hezky upravené na krátko střižené vlasy a vypadá velmi dospěle, možná kvůli fake brýlím, které nosí. Nikdy byste ho neviděli bez saka, pod kterým však nosí jen bílé nebo černé male vypadající triko, a jeho typických černých obtažených džínů. Nemusíte být gay nebo někdo, kdo gaye pozná po čichu, stačí se podívat a vidíte. Ideální.

Udělám mu to samé, co Louisovi, a pak budu moct konečně zmizet a zapomenout na oba.

Když však tak čekám po škole u dveří jeho třídy, kde se dlouho po konci vyučování vybavuje s profesorem, zatímco všichni ostatní jsou dávno doma, začínám být trochu nejistý. V hlavě mi nehezky problikávají všechny zážitky s Louisem – první polibek u skříněk, druhý na záchodech, třetí konečně oboustranný, čtvrtý z jeho iniciativy u mě na gauči… sex a… to jeho přitulení se ke mně – a i když bych se chtěl soustředit na svůj dnešní lov, on mi prostě nedá pokoj.

Z přemýšlení mě vytrhne hluboký hlas, patřící Matthewovi: „Copak tu chceš? Čekáš na mě? Porada školní rady je až za týden.“

Jak koukám, možnost, že bych nečekal na něj, jakoby pro něj neexistovala. Je dost egoistický už podle jediné věty, co vypustil z úst. Ale já ho potřebuju, proto se mírně pousměju a nasadím svůj obvyklý flirtovací výraz.