Padající hvězdy (HP, ff)

Padající hvězdy aneb Odcházím, abys mohl žít

Vím, že se blíží. Smrt si pro mě přichází po špičkách, ale já ji stejně slyším. Kráčí po měkkém chundelatém koberci v předsíni - po tom, který jsme s Lily dostali k zásnubám od mých rodičů. Je to pitomá veteš. Na několika místech se bohatý vzor úplně ztrácí, jak po něm chodily celé generace Potterů. Nejspíš bych se ho měl zbavit, už nám dlouho sloužit nebude. Já se však nemůžu přinutit k tomu ho jen tak vyhodit. Je to to jediné, co mi po rodičích zbylo. Po tom požáru, který spolkl celé mé dětství, nezbylo nic, co bych mohl oplakávat. Kromě tohohle koberce.

Harry si hraje s velkým plyšovým medvídkem, kterého mu k jeho prvním narozeninám daroval Remus. Stavil se tady před pár dny a vypadal snad ještě hůř, než předtím. 

Vypadám taky tak ztrhaně? Nejspíš ne. Oproti Remusovi tady totiž celé dny trčím zavřený mezi těmi stejnými stěnami, se stejnými obrazy a s minimem informací k tomu. Snažím se zabavit čím dál banálnějšími činnostmi, ale umývání oken už není co bývalo. A tak mi zbývají už jen pochmurné myšlenky. 

A zrovna ve chvíli, kdy mé myšlenky pádí tím nejtemnějším tunelem, se ozve tiché cvaknutí zámku. A všechen strach jakoby nabyl ještě větších rozměrů a stejně se vypařil jako pára nad hrncem. Na pohovce vedle sebe hůlku nenahmatám. Nechal jsem ji nahoře - jak jsem jen mohl udělat takovou chybu?

Až teď mi dojde, že jsem asi měl napsat děkovný dopis. A taky dopis na rozloučenou. Tolika lidem mám ještě co říct, ale už se to nikdy nedozví.

Kroky v předsíni se blíží - jsou stejně chladné a neústupné jako smrt sama. Váhám jen okamžik, než se rozeběhnu její studené náruči vstříc. 

„Utečte, Lily! Vem Harryho a zachraňte se!" křičím jako zběsilý. Tvář své nádherné ženy, lásky mého života už nespatřím. Přes slzy, které se mi nahromadily v očích, by to nešlo ani kdybych k ní právě nestál zády. Zády k Lily, čelem k hrůze. 

Lily by byla první, které bych svůj dopis adresoval. Napsal bych v něm, jak moc ji miluju. Jak moc se omlouvám za všechny vtípky, které jsem tropil na jejím bývalém kamarádovi Snapeovi. Jak mi projasnila den, kdykoli se objevila na hodině lektvarů - udýchaná od toho, jak běžela z hodiny bylinkářství. Jak jsem ji miloval celé ty roky. Že jsem to tehdy ve třetím ročníku byl já, kdo jí do postele propašoval všechny ty květiny. Že vím, že její nejoblíbenější květina je pampeliška. Že miluje, když venku začne pršet, ale ne moc, aby to neublížilo přírodě. 

Existovalo milion a jedna maličkost, které jsem o ní věděl. O kterých jsem chtěl, aby věděla taky. Aby se dozvěděla, jak moc nehynoucí láskou ji miluju. 

Pak bych psal Siriusovi. Nikdy jsem mu vlastně nedokázal říct, jak moc se omlouvám. Odtrhl jsem jej od jeho rodiny a nikdy si to patřičně neuvědomil. 

Zpříma se podívám do rudých očí. Planou hněvem a záští. Už mi jich ani nedokáže být líto. Z očí mi tečou slzy proudem. Odevzdaně se rozkročím, jako bych snad mohl nějak zabránit přístupu do domu. S trochou štěstí však Lily s Harrym zmizí, než bude po všem. Pak moje smrt bude mít smysl. Odejdu, aby mohli žít. 

Poslední, co ve svém životě vidím, je zelené světlo. A já přesto nemůžu z hlavy vyhnat tu jedinou pravou krásu světa. Jemnou tvář v záplavě ohnivě rudých vlasů. 

Měj se pěkně, Lily Evansová. Nezamiluj se mi do Siriuse, prosím tě. Nebo víš co - pokud tě to učiní šťastnou, pak klidně jo. Oba budete šťastný i beze mě. Řekni za mě Harrymu, jak moc ho miluju. A řekni Harrymu, ať ti řekne, jak moc miluju tebe. Naše láska na život a na smrt neumřela se mnou. Pozdravil jsem se se Smrtí jako se starou známou a všemi smysly tě miluju dál. Neplakej. 

Tvůj James

To jsou poslední slova, co můj mozek kdy vyplodí. Vůbec ne dokonalý dopis pro dokonalou ženu. Mé neohrabané já snažící se napravit poslední chyby. 

Temnota kolem mě je těžká a neprůchodná. Neslyším, nevidím. Miluju. Brumbál měl koneckonců pravdu. Láska přežije smrt.