Pocit

I.

Hleděla jsem oknem ven na mraky, které nabíraly šedavé barvy.
Brzo bude pršet.
Takové počasí jsem milovala. Déšť je vždycky tak strašně uklidňující, a cítím se hned desetkrát lépe. Mnohem lepší, než když je obloha čistě modrá, a na váš obličej agresivně svítí slunce. Většina lidí se z takového počasí radují, chodí na procházky, ven s rodinou či přáteli, a dalších milion věcí.
A tohle je další důvod, proč miluju déšť.
Lidé jsou zalezlí ve svých domovech a vyčkávají, než se mračna protrhnou, a ukáže se ta velká, svítící koule.
Z přemýšlení mě vytrhlo prudké zastavení auta.
Dokonce mi z toho spadlo jedno sluchátko, ve kterých právě zněla moje oblíbená zpěvačka Melanie Martinez.
Taťka má snad vždycky pocit, že právě sedí v závodní káře ( v reálu je to úplně obyčejné auto ) a má určitý cíl ( v našem případě náš dům ) a musí tam být za každou cenu co nejdřív. Občas si myslím, že ostatní projíždějící auta kolem nás bere jako protivníky, a nejraději by je smetl pryč.
Samozřejmě mu to mamka hned dává náležitě sežrat. Já naopak neřeknu nic a sestra také ne. Ta raději má nos zarytý v knížce.
Znuděně jsem pohled směřovala opět k oknu.

Naše auto vjelo do ulice. Na konci ní stál náš dům. Oblékla jsem si boty, které jsem hned na začátku cesty sundala a alespoň trochu si urovnala své hnědé vlasy.
Začali jsme pomalu zpomalovat, až jsme se zastavili úplně.
Naskytl se mi pohled na naší středně velkou zahradu, ovšem vysoká tráva dojem z ní kazila.
Taťka vystoupil a otevřel kufr, ze kterého vypadla darovaná váza od babičky.
Všichni víme, co se stane s takovými křehkými věcmi, když naší nešikovností dopadnou na zem.
Roztříští se na několik kusů.
Z taťkovi pusy vyšlo hned několik, celkem peprných nadávek.
Já jsem raději předstírala, že nemám uši.
Vzala jsem si svoji tašku, kterou jsem celou dobu měla položenou u nohou a neslyšně jsem se vydala do svého pokoje.
Šáhla jsem na studenou kliku a otevřela dveře.
V mém pokoji vládl chaos. Oblečení bylo ze skříně poházené všude po místnosti, můj malířský stojan si hověl na zemi a moje postel spíš připomínala doupě pro nějaké zvíře.
Přešla jsem přes to všechno oblečení a další věcičky, a poté se posadila na židli u svého stolu a pohledem jsem dále přejížděla po tomhle "smetišti".
Normální člověk by se asi dal co nejdříve do úklidu, ale moje lenost tomu jaksi zabraňovala. Místo toho jsem si dala nohy na stůl a přemýšlela.
Zase.
Není momentu v mém životě, ve kterém bych nad něčím nepřemýšlela.
Někdy jsem si povídala i sama se sebou.
Ale když jsem byla mezi lidma, tak se mi tohle všechno vířilo v hlavě.
Aktuálně jsem přemýšlela o tom, jestli má matka právě vstoupí do mého pokoje a začně mě kárat za tenhle "menší" nepořádek.
To ona dělá velmi ráda.
Uslyšela jsem dopadání kapek na okno.
Zvedla jsem se ze židle a došla jsem k oknu, a otevřela jsem ho.
Nadechla jsem se a vydechla.
Cítila jsem tu dešťovou vůni.
Překvapivě, když zrovna prší.
Opřela jsem si hlavu o ruku a jen tak prázdně pozorovala venek.
Dokonce jsem uviděla nějakou kočku, co nám rychle přeběhla přes zahradu.
Zřejmě je to kočka naší sousedky.
Pěkně vypasená, mourovatá číča, co na naší zahradě pobývá skoro pořád.
Párkrát jsem se k ní pokusila přiblížit a pohladit jí, ale místo toho jsem dostala pěkný škrábanec na pravé ruce.
Ale ten už naštěstí zmizel.
Najednou jsem uslyšela kroky a prudce se otevřely dveře.
Mamka.
,,Nat, místo toho koukání do blba se připravuj na zítřejší den. Jdeš do školy, nebo ne snad?"
Upírala na mě jejíma zelenýma očima, až mě to skoro děsilo.
,,A to je jediné, co jsi mi přišla říct?"
Na nic jiného jsem se nezmohla.
,,No..."
Všimla jsem si, že svůj pohled už nevěnovala mě, ale tomu nepořádku.
,,..asi jo."
Šla pryč.
A zavřela dveře.
Upřímně jsem byla překvapená.
Za prvé mi nedala hodinový proslov, že můj pokoj připomíná spíš smetiště ( nejspíš už ví, že to stejně nemá cenu ) , a za druhé za sebou zavřela dveře.
Divné.
Natáhla jsem se pro svou černou aktovku, podívala se na zítřejší rozvrh a hledala učebnice a sešity.
A také pouzdro, které si zřejmě dalo výlet a rozhodlo se, že už se nikdy nevrátí.

-
Tahle kapitola byla řekla bych slabší, ale hold začátek, no :D
I přesto doufám, že vás to alespoň trochu zaujalo<333