CLOSED

1) Nový začátek

Stála jsem na letišti a čekala na svůj kufr. Spíš můj malý kufřík. Nic víc jsem neměla. Byla jsem tisíce kilometrů od domova, pokud se tam tomu tak dalo říkat a chtěla jsem začít žít normální život. Měla jsem stažený žaludek, mé svědomí mi říkalo, že bych tam otce samotného neměla nechávat. Ale on si to zaslouží. Ponořená ve svých myšlenkách jsem si ani nevšímala svého kufru. „Slečno?" Někdo mi zaťukal na rameno. Trhla jsem sebou, za mnou stál pracovník letiště s mým kufrem. „Stojíte tu sama, tak předpokládám, že to bude váš kufr." Usmál se a podával mi ho. „Ano, ten je můj, omlouvám se. Asi jsem se zamyslela." Pokusila jsem se o něco jako úsměv a převzala si kufr. Bylo mi trapně. „To je v pořádku, mějte hezký den." Usmál se a odcházel. „To mi to teda hezky začíná," pomyslela jsem si a šla jsem k východu.

Měla jsem domluvené nějaké prohlídky bytů, ale vůbec jsem to tady neznala. Stopla jsem si taxi a vydala se na jednu z adres. Taxikář měl chuť si povídat, ale já byla opět ponořená do svých myšlenek, a tak jsem mu jen přitakávala strohým hm, hm. Po půl hodině taxikářova monologu jsme byli na místě. Poděkovala jsem, zaplatila a rychle se klidila z auta. Stála jsem před vysokým domem s několika patry. Vytáhla jsem ze zadní kapsy džínů pomuchlaný lísteček, kde jsem měla adresu domu a jméno holky, se kterou bych měla bydlet. Zazvonila jsem na zvonek s daným jménem. Ozval se bzučák, a tak jsem strčila do dveří a vešla jsem. Rozhlížela jsem se po jmenovkách na dveřích a pomalu stoupala po schodech výš. Ve třetím patře už stála přede dveřmi blondýnka s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj, jdeš se podívat na byt?" Nestačila jsem ani odpovědět a už mi podávala ruku. „Já jsem Erika, pojď dál," třásla mi rukou, a přitom vcházela do bytu. Další hodinu pořád jen povídala a povídala.

Konečně jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Odškrtla jsem už čtvrtý byt v pořadí a povzdechla si. Takhle budu bydlet na ulici. Před poslední prohlídkou bytu jsem si musela dát oraz. Měla jsem ráda svůj klid a zatím mě všichni kandidáti na spolubydlící zahrnovali příběhy o svém životě. Viděli jsme se poprvé v životě a už jsem věděla i jakou rukou si čistí zuby. To nebylo nic pro mě. Šla jsem ulicí a rozhlížela se po okolí. Mé oči spočinuly na velké svítící ceduli s nápisem „Don". Vypadalo to jako kavárna, a tak jsem vklouzla dovnitř. Interiér byl zařízený v červeno-bílém stylu. V přední části byla kavárna a vzadu, po schodech dolů, bar, který zřejmě otvíral až večer. Sedla jsem si k jednomu ze stolků a objednala jsem si latté. Vytáhla jsem diář a koukla na poslední adresu bytu. Na mobilu jsem rozklikla navigaci a našla si, jak daleko to mám. „Tady jedno latté," usmála se na mě postarší paní v bílé košili, černých džínech, přes které byla uvázaná červená zástěra. „Děkuji moc," usmála jsem se taky. Paní se otočila a odjela s plechovým táckem v ruce. Všechna obsluha tu jezdila na kolečkových bruslích. Bylo to jako ve filmu, brusle měly čtyři kolečka a obsluze to náramně šlo. Kavárna se začala plnit, skoro všude bylo plno. Otevřela jsem si blok a začala jsem kreslit místnost, kde jsem seděla. Dlouhou uličku vedoucí mezi sedačkami a barovým pultem, postarší paní na bruslích s tácem plným dobrot v ruce, dveře a okna skrz které byla vidět zaparkovaná auta. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně přisedl člověk. „Je tu volno?" Zeptal se s kávou a muffinem v ruce. Nadskočila jsem a koukla se na onu osobu. Jeho modré oči nešly přehlédnout. „Jasně, už budu odcházet," prohodila jsem a dokončila tah tužkou, který byl napůl dokreslený. Rozhlédla jsem se po místnosti a všimla si hloučku dívek, jak na modrookého fešáka zírají. Jeho oči dokonale kontrastovaly s tmavě hnědými vlasy. Ty měl nakrátko střižené, na sobě košili s vyhrnutými rukávy, takže odhaloval své potetované, svalnaté předloktí. „Kvůli mně nemusíte odcházet, to jste nakreslila?" Zíral na blok na stole. Vzdychla jsem si, zastrčila si pramínek černých vlasů za ucho a pomalu balila věci ze stolu. „Jen jsem si čmárala," odpověděla jsem. „Promiňte, musím jít, mějte se." Rychle jsem se zvedla, u baru zaplatila a vycházela jsem ven. Celou cestu až ke dveřím jsem cítila jeho pohled v zádech. Když jsem přešla asi tři ulice, konečně jsem mohla dýchat. Nemám ráda, když mi někdo kouká pod ruku, když kreslím. Loudala jsem se k poslednímu bytu.