Do Beomgya jsem zamilovaná už asi od 5 let. Jenže to jsem nevěděla že mi ta láska ze školky vydrží až na gympl a k tomu že on na tom gymlu bude taky. Asi to s ním budu mít složitější a nebo že by...
"Sin Eho Kiu! Kolikrát ti mám říkat abys na mě počkala?!" "Promiň."řekla jsem s klidem naštvané Sug Ein Rua, která se jako vždy odněkud přiřítila. "Jaké máš odůvodnění tentokrát?" "....." "Aha. Budu hádat...Choi..." Než to stihla doříct jsem bleskově zasáhla a doslova jí zacpala pusu. "Hvej co blbueš?!" Snažila se mluvit se zacpanou pusu, což od ní trochu připomínalo jakési blafání starého psa. Jenomže to bych se nad takovou představou nesměla rozesmát aby si toho zase někdo nevšimnul že jo. A to už se na mě díval kde kdo okolo. Fakt si připadám dost blbě, když já si nemohla pomoct. "Vy jste fakt praštěný."začala Gei Tuo Shu "No tak už to prostě někdy chodí viď Rua?" "Jo jasně." "Nechci nic říkat..."vpadla do konverzace Wuon Jio Hui "...ale za pět minut zvoní." "Do pytle!"vykřikla Shu a všechny jsme pádily na hodiny
Když jsem vešla na hodinu nemohla jsem uvěřit svým očím. Skutečně tam seděl. A na mém místě. Kdybych nebyla člověk na místě bych se roztekla. Ale co tady vlastně dělá? Nemá teď mít matiku?
"A-ahoj." Fakt skvělý Kiu! Víc koktavě jsi to říct nemohla! Řekla jsem si v hlavě. "Jé ahoj. To je tvoje místo?" "A-ano teda jo jako je nebo bylo..." "No tak to si klidně odsednu jestli to vadí. Nebo si můžeš přisednout." Teď už ze mě muselo být jezírko. To není pravda. Nemůže. Budu sedět s Choi Beomgyem. Jsem ve snu. "Není ti nic?"zeptal se trochu pobaveně. Jeho hlas mě vyrval z mých oblak snů. "J-j-jak dlouho t-tak..." "Asi dvě až tři hodiny." "Co?!" "Klid jen půl minuty."
Crrrrrrrrr!!!
"Tak už si sedni."
Prvních 20 minut hodiny bylo klidných dokud si Beomgyu nevšiml toho jak na něj civim jak na svatý obrázek.
"Copak mám něco ve vlasech nebo na obličeji?" "Ne ne ne..." Honem vymysli něco! A pak mě napadla ta nejlepší myšlenka záchrany za poslední dva měsíce. "...jen mi pořád vrtá hlavou co tu děláš heh?" Uf krize zažehnána. "No... prostě jsem zkusil pokračovat v ajině. Naposledy jsem ji měl na základce. A matiku bych měl dneska stejně dvakrát tak proč to nezkusit že?" "J-jo jo jasně." Proč už zas koktám? "A jsem tu ještě z jednoho důvodu." "Můž-žu ho znát?" "Pozítří chystám párty a chci pozvat lidí odsud ze třídy." "..." "Nevíš kde sedí Luisa?" Jasně to mi mohlo být jasný dřív, že sem jde kvůli té populární barbie Luise. Ona není korejské národnosti na 100%, její otec je američan a jen matka je odsud. Její tatík vlastní nějakou firmu v Americe a ona se v jeho vydělaných penězích i máti utápí jak neplavec v hloubce. Trochu smutně jsem mu dala na jevo kde se nachází ta top modelka a otočila se zpět k tabuli. Když v tom... "Děkuju a nechceš taky přijít?" Cože?! On mě vážně pozval? Tak teď jsem v ráji. "O-opravd-du ráda p-přijdu hehe." "B-budu rád." Naštvaně jsem na něj vrhla pohled aby si ze mě neutahoval a on to naštěstí pochopil.
"Tak v sobotu v sedm."řekl při zvonění
Další hodiny jen tak prolétly. Už jsem byla na odchodu od skříněk... "Au!" "Pššš!"a s tím mi zacpal pusu. No tak počkat. Beomgyu?! Přitiskl mě ke skříňce a sám se na mě namáčknul, já mám totiž svou školní úschovnu na učení úplně v zadu u oken ve 3. řadě ze čtyř.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahoj, doufám že se bude líbit. Kdyžtak prosím o komentáře. Prosím omluvte mé pravopisné chyby jak teď tak i v budoucnu. Myslím že nebudu mít tolik času ji psát pravidelně tak mě prosím nezabíjejte. 💜😄
