Ridicule, ten který tančí

Ridicule IX. - Napojení

Z nebe se sypaly první sněhové vločky tohoto roku. Ten kdo přišel na okraj louky, ustrnul ve své chůzi a sledoval mladou dívku a divokého vraníka, oba byli nerozhodní a v jejich očích četly sněhové vločky otázky na jejich budoucnost, má být společná, ale jak získat důvěru koně se zlomeným já?

Spinkej můj maličký,

máš v očích hvězdičky.

Dám ti je do vlasů

tak usínej, tak usínej...

Krajinou se nesly první nesmělé tóny melodie indiánské ukolébavky. V hlavě se jí myšlenky smály nad její naivitou, tedy pouze v duchu, její rty se pohybovaly a zpívaly tolik milovanou písničku. V těch slovech, v každém zachvění hlasivek, je tolik vzpomínek na jejího nejvěrnějšího přítele, Rickyho! Tolikrát mu jí zpívala a pokaždé ho dokázala zaujmout. Možná to bylo bláhové, myslet si, že to zapůsobí i na Le Narda, ale byla už zoufalá a na pokraji nadějí, v této chvíli dělají lidé mnoho chyb, které se ve skutečnosti stanou malým či i velkým vítězstvím.

Sladkou vůni nese ti,

noční motýl z paseky

Vánek ho kolíbá

už usíná, už usíná...

Le Nardo zvedl uši a nerozhodně s nimi zastříhal, neslyšel nic, co by ho mělo děsit, žádné výkřiky, nadávky a vyčítání, tak jak očekával. Ta dívka na druhé straně ohrady vyluzovala zvuky, které mu nebyly nepříjemné. Jednotlivé tóny, pokaždé jinak zabarvené přesto dávající souvislost, sebou přinášely uklidnění a z jejího hlasu vycítil porozumění. Hlavně si však věřila, hlas měla čistý, bez zabarvení strachem nebo nervozitou. Ustal ve svém divokém poskakování a nahánění strachu, jako by poznal, že od ní žádné nebezpečí nehrozí...konečně.

V lukách to zavoní

rád jezdíš na koni

má barvu havraní

jak uhání, jak uhání...

An se usmála, nevěděla, proč tohle dělá, neposlouchala rady Ondry ani Věru, oba si určitě budou myslet, že je dostatečně rozumná a neudělá žádnou kravinu. Ale v tuto chvíli je vedena magikou jeho osudu, prvními sněhovými vločkami a hlavně...svým srdcem.

"Je ne veux pas te faire du mal, ami!" zašeptala v jeho rodné francouzštině a rozvázala lonž, kterou měla chytře zavázanou kolem pasu, už od začátku plánovala, že na napojení bude sama. Jen ona a Le Nardo. Smotala si lonž do ruky, zhluboka se nadechla a pak udělala největší risk svého života: podlezla dřevěné hrazení Le Nardovi ohrady.

Nechtěl jí ublížit, chtěl té mladé a troufalé dívce pouze ukázat, kdo že je tady pánem. Je to on! Le Nardo, divoký vraník, anglický plnokrevník s podivnou minulostí a dostal se na místo, kde bude vládnout on, ne žádné francouzské Asezz! Vzepjal se, ale tak nějak jinak, kdyby An nebyla tolik vyděšena, všimla by si, že nesklopil uši k týlu a tedy nemyslí to nijak zle.

Přesto An o krok couvla, dotkla se zády dřevěné ohrady a na chvíli jí popadla myšlenka k útěku. Nechat se znovu vyděsit? Nikdy! Vyrazila proto kupředu, stejně jako Le Nardo a střetli se někde uprostřed celé kruhové ohrady.