V každém trápení svého života, jsem se snažila ukrývat. Před rodiči, před známými a hlavně sama před sebou. Je lepší si nalhávat, že je vše v pořádku i když není. Je lepší žít a tvářit se šťastně a ujišťoval všechny kolem, že je vše v pořádku. Po čase si to nalžeme i sami sobě. A pak? Pak to bouchne všechny emoce se mi valí stále ven. Jako když praskne hráz. A kam to vede? Sebepoškozování, útěkem z domova, a přinejhorším spousty nepovedených sebevražd. Po čase jsem se upírala k malbě, psaní... Chvíli to pomáhalo. Všichni kolem si mysleli, že jsem OK a já své nejniternější pocity křičela na papír. Ale po čase to přestávalo zabírat. Začala jsem to řešit s učiteli, školní psychology, vychovately a pak s psychologem a psychiatrem. K psycholožce/psychoterapeutce jsem pak přestala docházet. Nevyhovoval mi. Tvářila se jak mi rozumí. Ke konci na mě začala vždy zvyšovat hlas. Byla rozčílená. Tak jsem přestala. Byla jsem v kontaktu s Helenkou a Ivetkou. Ale nepsala jsem jim pořád, nechtěla jsem nikoho otravovat. Nechala jsem to dusit v sobě. Nakonec jsem si v Lednu 2020 - našla psychiatr a psychoterapeutku v Inepu v Praze. Měla jsem strach, abych se cítila dobře. Psychiatr je super a děkuju mu. A teď to hlavní. Našla jsem psychoterapeutku přesně takovou jaká je. Je to milý, pokorný a je to ženská, která mi neskutečně moc sedla. Jsem s ní spokojená. Nikdy se ke mě nikdo tak hezky nechoval tak jako ona. Má velké srdce. A já jí jsem vděčná za všechno, že jí mohu napsat. Mohu jí říct všechno. Se vším mi pomáhá a je to jediný dospělý člověk, který mi rozumí. I psychiatr, ale ona více. Je to tak hezký a tak moc si toho vážím. Fakt jsem ráda za tohohle člověka, který toho dělá tolik a nevím jak to vrátit. Mám vás ráda. V mém případě je super, že jí mohu napsat jak se doopravdy cítím i to je pro mě úleva. Je důležité si najít někoho kdo vás vyslechne ať osobně či přes chat/videohovor. Je těžké být sama, ale aspoň, když mohu napsat terapeutce se sama necítím.
Aspoň někdo tu je pro mě, když ne ta RODINA. Strašně moc si vás vážím. A děkuji za všechno. Zní to jako loučení, ale není. Budu ráda, když se stavíte, až budu v nemocnici. A pokud vám budu moci napsat tak budu ráda. Ale nechci rušit. Máte myslím mnohem složitější lidi na terapie asi. A po hospitalizaci zase budu hodit k vám, jelikož nechci přijít o někoho ke komu mám fakt tu největší důvěru. A to je ve vás důvěra. Děkuji. Děkuji.
Denča Hrdličková
