Šimon:
Moje kamarádka je anděl. Ne takový ten trapně zobrazovaný s křídly a blonďatými kudrnatými vlásky. Mylná představa. Právě teď je čert, vlní se kolem tyče a všichni chlapi na ní roztouženě civěj. Plouživě se pohybuje v bocích, zasněný výraz ve tváři.
Ona nepotřebuje křídla, vyhoupla se tři metry nad zem a visí na tyči. Pevně se jí drží nohama, spíš jako by ji rdousila stehny, hlavu má svěšenou a její dlouhý čertovský ocas sahá téměř až na zem. Svěsí i ruce a pomalu klouže po tyči dolů na pódium, kde najednou leží tak strnule, jako by se už nikdy neměla pohnout. Pak se ale svaly dají do pohybu a plazí se jako had směrem k publiku. Prohlídne si nás a zasyčí. Frajeři slintající u pódia ustupují dozadu. Mají strach, nevědí, s kým mají tu čest. Já však vím a ničeho se nebojím.
Ona je fakt anděl! Teď se na mě podívala, viděl jsem jí do tváře a jsem si tím naprosto jistý. Jak to, že jsem si toho všiml až teď? Má sice ďábelský temperament, hříšný křivky, obrovský prsa a mohutný zadek, vlasy černé jako uhel, tmavý oči a našpulený rudý rty. Ale to nic neznamená. Je prostě anděl. Anděl gotický, barokní, surrealistický, všechny atributy v jednom. Takže fakt existují, já to věděl!
"Proč jsi přišel?"
"Doprovodit tě, aby se ti nic nestalo." Taky, abych si svou domněnku potvrdil, ale to jsem prozatím tajil. "Mohl by tě někdo přepadnout."
"Aha," kývla a tvářila se, že mi rozumí. Přece jen jí to nedalo a pěkně mi nahrála: "Ale jinak se nemusíš bát, mně se nic nestane, jsem tak trochu... Pod dohledem."
No, jak by ne, je přece anděl. A kdo ji asi hlídá? Bůh? V toho moc nevěřím. Spíš bych řekl, že ostatní andělé. Jasně! Nejspíš se hlídají navzájem, drží spolu. Instinktivně jsem se otočil zpátky a zdálo se mi, že jsem někoho zahlídl, jak se někdo schoval za roh. Jo tak, jsem pod dozorem. Mě se nemusíš bát, nikdy bych jí neublížil, jen se chci ujistit...
"Proč se nevdáš?"
Vím, že po vystoupení nejradši mlčela, ale přemohla se a s úsměvem odpověděla.
"Už jsem ti to říkala - protože si mě nikdo nezaslouží."
Jo říkala, jenže tenkrát to měl být vtip, ironie. Teď vím, že je to vlastně pravda. Sice se sama sobě směje, jenže mě už tím neobalamutí. Mně už je všechno jasný. Proto jí všichni chtějí za nejlepší kamarádku, ale ona měla ráda všechny stejně, proto ji miloval každý kluk a ona milovala každého. Vždy byla taková. Proto nikdy nevyhrála, přestože byla nejlepší v běhu, proto nikdy neměla jedničky, i když věděla všechno. A proto se smála, když ostatní brečeli.
"Ty jsi anděl. Proč jsi mi to tajila?"
Už jsem to nevydržel. Zvědavost se nedala ztlumit. Andělsky se zasmála a tajuplně se na mě podívala.
"Tos nevěděl?"
"Ne...ale mohlo mě to napadnout"
"Vidíš to." Nedívala se na mě, rozčilovala mě tím.
"A to je všechno, co mi povíš?"
"Co chceš ještě vědět?"
"Jaký to je?"
"Co?"
"Být anděl."
"Nic moc, vždyť víš, jsem tu pro všechny, jenom ne pro sebe."
Cože? Proč se tomu tak směje? Copak to andělé směj? Co vůbec můžou? Jsou poučení, jak se mají v takový situaci chovat? Vědí přesně co dělat, když je někdo odhalí? Čekal jsem, co mi k tomu řekne. Krotil jsem otázky zdivočelý a toužící se ptát. Krotil jsem je svědomitě a důsledně. Mluvit je teď na ní.
