Perunova kněžka

Perunova kněžka (2)

Nad Hutinem se snášela tma. Slunce dávno zapadlo za obzor a vítr hvízdal prázdnými ulicemi. Živo bylo akorát okolo vojenských stanů a přístřešků stojících v blízkosti hlavní brány. Podobná provizorní stavení byla postavena i okolo dalších bran, u nichž bylo ale riziko útoku minimální. Podle posledních zpráv rozbila Cruotanská armáda své ležení poblíž Širokých kopců, které se nacházely jižně od Hutina. Bylo tedy na místě předpokládat jejich útok právě z jihu.

Ania se opírala o cimbuří hradby a volnou rukou se dotýkala neviditelné bariéry. Kontrolovala její stav.

„Vaše magie vydrží hodně, že ano?" ozval se vedle kněžky mužský hlas. Voják byl vysoký a v plné zbroji. Pravděpodobně mířil vystřídat svého kolegu, který stál jen pár metrů od nich. Ania v mužově očích našla naději. Naději, že bariéra nepovolí a že problém vyřeší někdo za něj.

„Měla by vydržet nápory šípů a dokonce i kamenných projektilů z trebuchetů."

„A co mágové? Zastaví i kouzla? Bylo nám řečeno, že je v nepřátelských řadách také jednotka kouzelníků."

Kněžka kývla. Špehové, kteří se dostali za nepřátelskou linii, sice přinášeli různé informace o známkách magie použité při ostatních útocích, ale kněžka si byla jistá, že proražení její bariéry by případný oddíl mágů stálo velkou část jejich síly, pokud by to vůbec dokázali. Hutinská zeď tak byla téměř nedobytnou pevností.

Existovala však možnost, jak se bariéry zbavit. Ta však byla tak málo pravděpodobná, že si ji Ania nepřipustila.

***

Možná měla.

***

„Každým dnem se Cruotanská armáda přibližuje. Až moc hladce," hleděl před týdnem Svatopluk na mapu. Naproti němu přes stůl zkoumala rozlohu království Ania a mračila se stejně jako on.

„Postupují přímo na hlavní město," konstatovala. „Obsazují vesnice v rádiusu několika kilometrů, ale ze směru k Zarlasu neuhýbají. Tedy zprvu se rozpínali všemi směry a zabírali strategicky výhodná území, ale v určitém momentě se jejich pohyb sjednotil směrem k Zarlasu."

„Veličenstvo!" Do královy pracovny vběhl ušmudlaný mladík a sotva se zastavil, ohnul se v pase, opřel se o kolena a místnost rozezněly vyčerpané nádechy a výdechy. Šlo o jednoho ze špehů, které vyslali před dvěma týdny, aby přinesli informace o postupujícím nepříteli. V jedné chvíli však od tohohle přestala chodit hlášení a Svatopluk se obával, že mladíka zajali a popravili.

Ania rázem ožila a do poháru na stole nalila čistou vodu z konve. „Nejprve se posaď, Petře," poručila mu rázným hlasem. Petr se unaveně svalil na pohovku, vděčný za měkké polstrování. Skoro by usnul. „Ještě nesmíš usnout!" vyhrkla znovu a podala mu pohár na svlažení. „Hlavně pij pomalu, ať se nepozvracíš. A necukej sebou," přiložila na něj ruce a její prsty zlatavě zajiskřily. Špeh náhle pocítil uvolňující teplo, které mu pomalu dodávalo energii. „Mluv," rozkázala mu kněžka soustředěně.

„Dostal jsem se do jednoho z vojenských táborů," vydechl. „Viděl jsem tam... Viděl jsem tam... Překonali Jižní klášter."

Svatopluk kývl. „To víme. Přišli jsme o významnou kněžku. Dunya padla společně s místní posádkou."

„To je právě ten problém, Vaše Veličenstvo, paní Anio," zavrtěl hlavou Petr. „Paní Dunya byla v tom táboře. Přivázali ji k nějakému kůlu. Byla nahá, pokrytá ranami od biče. Třásla se. Vojáci okolo ní chodili a... Chtěl jsem ji odtud dostat, ale prozradil bych se. Nedokázal jsem..."

Ania semkla rty do pevné linky. Ta představa byla až příliš živá. Její družka nezemřela. Dopadla mnohem hůř.

Svatopluk položil kněžce dlaň na rameno, druhá spočinula na rameni Petrovi. „Neobviňuj se. Tvým úkolem bylo přinést informaci. A tahle je vskutku podivná."

Kněžka stiskla ruce v pěst. „Proč by něco takového dělali? Chtěli ji zlomit? Vyslýchali ji? Proč zrovna kněžku a ne velitele tamější posádky?"

„Možná jim přišlo, že žena bude mluvit snáze?" pokusil se uvažovat Petr.

Ania ho probodla pohledem. „Perunova kněžka jen tak nepromluví."

Se Svatoplukem si poté vyměnili ustarané pohledy. Napadl je jiný důvod, proč vyslýchali zrovna Dunyu.

***

Vítr pročesával Aniiny dlouhé vlasy. Hleděla k horizontu a vojáka vedle ní zjevně znervózňovala. Ani ona nebyla tak klidná, jak vypadala. Vše jí toho večera připomínalo klid před bouří.

Zornice se jí zúžily, jak vytřeštila oči. V dáli zahlédla záblesk.

„Blesk?" cuknul sebou muž.

Ania zaryla nehty do zdiva. „Ano. Ale rozhodně to není přirozená bouře," hlesla a nahnula se přes cimbuří, jako by snad mohla dohlédnout dále. „Daleko hleď," pravila a oči se jí rozzářily magií. Ve svitu měsíce spatřila postavy. Až příliš mnoho postav. „Perune," špitla a zhluboka se nadechla. „Nepřítel!"