Jiná? [Completed]

Jiná?

Dívala se na vesničku, ze které se právě zvedala mlha. Toužebně k ní vztáhla ruku, jako by ji mohla uchopit, avšak po chvíli ji zase spustila. Věděla, že se nikdy nebude procházet po úzkých uličkách Taeanu, nikdy nepůjde do místních občerstvení, ani nikdy nepozdraví toho smutného muže, který tak často stál na okraji útesů a koukal na moře. Se stejným výrazem, jako měla právě teď ona, když se dívala na souš.

Pohodila lesklým ocasem a pozorovala vlnky, které se objevily, jakmile ploutev dopadla na hladinu. Svítající slunko odráželo z moře spoustu krásných barev, a to jí na šupinaté tváři vykouzlilo úsměv. Tolik odlesků, tolik možností. Tolik příležitostí, které nikdy nevyužije. Jenom proto, že byla narozená jako ryba.

Vzpomínala, když poprvé spatřila souš. Bylo jí pouhých čtyřiatřicet let a její otec se rozhodl, že je čas. Čas, aby ji poučil o světě nad hladinou. Čas, aby jí řekl hrůzné příběhy o lidech, kteří žijí na souši. A co prováděli mořským pannám, jak jim sami říkali.

V odrazech vody spatřila svou tvář. Byly rudé oči to, čeho se báli? Šupinatá pokožka, byla tolik jiná než lidí? Fakt, že na souši by nikdy nepřežili? Byl snad to ten důvod, proč jejich rasu tolik nenáviděli? Proč proti nim staletí vedli války, a téměř vyhubili její rodinu?

Když poprvé její rasa přišla navštívit lidi, nesetkala se s otevřeným nepřátelstvím. Nepochopením, ano, ale nepřátelstvím ne. To přišlo až s první tsunami. Mořský lid byl ostře souzen za něco, za co nemohli. Lidé si začali myslet, že umí ovlivnit počasí a vodu, a tím vznikly báchorky, které byly později zapsány do kožených vazeb. A co je psáno, to je dáno. Tím vznikl obávaný národ mořských pannen. Krvelačné bestie s rudýma očima, drápy a ocasem, který byl rychlý jako kulový blesk. Sirény, které vábily námořníky a topily je pro zábavu. Pravda už dlouho nikoho nezajímala.

Pocítila na tváři první sluneční paprsky a slastně zaklonila hlavu. Tolik lidem záviděla, že se na slunce mohou dívat, že vidí víc než jen temnou hladinu. Avšak pro ní znamenalo světlo riziko. Kdyby ji někdo objevil, nejspíš by ji vystavili v královském paláci pro zábavu. A pro připomenutí, že je ještě všechny nevyhubili.

Polekaně ucukla, když za sebou uslyšela vrzání štěrku. Už už chtěla vplout zpátky pod hladinu, když v tom zaslechla překvapený hlas: „Neznáme se?"

Rychle se podívala za sebe a zároveň strčila ploutev hluboko do vody. Původně neplánovala ani odpovědět, ale když si všimla povědomé tváře, změnila názor. Nevěděla, jestli nebude litovat, ale touha po neznámém byla moc veliká.

„Myslíte?" odvětila opatrně a čekala na odezvu. Černovlasý muž popošel blíž a dívka se ponořila hlouběji. Avšak svou tvář schovat nemohla.

„Ano, myslím, že vás občas vidím odsud plavat. Ale vždycky jsem si myslel, že si světla hrají s mou myslí," pousmál se. Dívka pozorně sledovala každý jeho pohyb. Kdyby se cokoliv stalo, byla připravená utéct.

„Nikdy jsem si nemyslel, že mořské panny opravdu existují. Je to zvláštní..."

„Co je zvláštní? Že vás nechává žít, nebo že se s vámi baví?" zamračila se. Najednou jí nebylo příjemné se s ním bavit. Bála se, co jí může udělat. Hlavou jí proběhlo několik scénářů - ale ať už obsahovaly útěk nebo útok, vždycky končily stejně. A nikdy ne dobře.

„Měl jsem na mysli to, že jednu vidím před sebou. Vždycky jsem slyšel pohádky o tom, co všechno mořské panny dělají rybářům, že sní jejich srdce, aby byly nadosmrti krásné, a hlavu dají rybám. Ale vy nevypadáte nebezpečně. Z dálky vypadáte dokonce jako člověk," popošel blíž a sedl si na nedaleký kámen, čímž dívku překvapil. Útěk ani útok se očividně nekonaly.

„Vy se mně nebojíte?" nevěřícně se na něj podívala.

„Mám důvod se bát? Vždyť jsem vás viděl už tolikrát, kdybyste byla nebezpečná, dávno bych tu nebyl. Myslím, že vás dokonce vidím jako starou známou," usmál se. Starou známou?

„Ale já nejsem jako vy. Jsem jiná," poprvé se odhodlala mu podívat do oříškových očí. Čekala, že v nich uvidí silné emoce, ale muž byl docela klidný. Jako moře po bouři.

„A jste si tím opravdu jistá?"

Ano, určitě mám teď hodně času, když jsme v té karanténě... Těch 129 stránek A4 se přeci opraví samo, diferenční rovnice jsou úplně jednoduché a určitě bude sranda psát testy z domova... Na střední možná, na vysoké; docela strašák :D Ale když jsem už potřebovala trochu oddychnout, proč to neudělat u něčeho, co tak moc miluji? Ehm... To raději nezmiňujte mému příteli, mohlo by se ho to dotknout :D

Jinak ne, nenahradil mě robot, ten by psal víc. Nebo častěji. Nebo obojí O.O

Mám vás ráda, zůstaňte hezky doma a

(s)mějte se,

LiSa

P.S.: Děkuji moc @Stromenka04 a @majkaBeni za komentáře, chybky jsem po povolení ambassadorů opravila :-)

P.P.S.: To samé platí pro @Annaeli2 a @Wallaeky, i když je už po soutěži, vaše reakce mi daly víc než nějaká cena ^.^