Už když jsem vyšel na ulici, zdálo s emi něco špatně.
Nikde nebyl ani jeden živý tvor. No, ale nechal jsem to plavat a šel se svým novým kolem na podlouhlou ulici. Nejezdily tu auta, což byla výhoda. Také to bylo blízko u lesa, ale byly tu dokonce i nějaké domy. Zdály se být opuštěné. Tak jsem je nějak neřešil. Dojel jsem na ulici a viděl jsem tam pár dětí a nějaké holky co to měly asi namířeno do města. Přemýšlel jsem o tom, že bych se mohl předvést a chtěl jsem taky vidět jejich reakci. Tak jsem kolem nich projel a udělal pár tríčků, očividně si toho ani nevšimly. Možná tedy všimly, ale bylo jim to jedno, no řekl jsem si sám pro sebe:
Ok, nebudu je řešit.
Tak jsem se otočil a jel jsem zpátky na začátek cesty, abych se mohl znovu rozjet. Ale když jsem dojel nahoru na začátek cesty, tak jsem si všiml něčeho barevného v tom tmavém lese. Byla to dívka. Byla docela i hezká, měla na sobě červené šaty s bílími puntíky a kaštanově hnědé vlasy. Odložil jsem kolo a šel za ní, chtěl jsem se s ní seznámit. Když jsem k ní došel, tak se chtěla otočit a odejít nazpět do lesa. Zastavil jsem ji. Snažil jsem se s ní seznámit a žačili jsme si povídat a ona se zdála být docela vpohodě. Nakonec jsem se jí zeptal kde bydlí, ona řekla at' jdu za ní. Následoval jsem její kroky a nakonec mi ukázala nějaký postarší dům s rozbitým oknem a rozvrzanou brankou. Zeptal jsem se jí, jestli tu doopravdy bydlí? Ona odpověděla, že ano. Tak jsem se jí zeptal, zda by nechtěla jít zítra ven. Odpověděla s klidným hlasem, že ano. Měl jsem docela radost, že bych také mohl mít někoho s kým bych mohl jít ven. Nikdo se se mnou moc nebavil, kamarády jsem neměl a byl jsem rád i za kamarádku, tedy doufal jsem, že by jsme mohli být kamarádi, nebo snad už jsme? Nevěděl jsem.
---------------
další den
---------------
Ráno hned po 9 hodině jsem vzal kolo a jel jsem k jejímu domu. Už jsem viděl ulici a její dům. Tak jsem sesedl z kola a šel k brance, kterou jsem s hlasitým skřípáním otevřel a zavřel. Přišel jsem ke dveřím a zazvonil. Nic. Tak jsem zazvonil podruhé. Zase nic. Rozhodl jsem se zabouchat na dveře. A to se mi konečně dostalo odpovědi. Vyšla ven a pozdravila mě. Měla ty stejné šaty jako včera. Začervenal jsem se. A opětoval jsem jí pozdrav a pohled do jejích očí. Byla tak dost hezká, ale oči měla ještě hezčí. Myslím, že jsem propadl lásce, měl jsem v plánu se jí na to zeptat. Tak jsem navrhl, že půjdeme do města. Souhlasila. Za nějakých 14 minut jsme byli ve městě a já jí řekl aby aby se posadila na lavičku u fontány a počkala tu chvíli. Řekla, že dobře. Vydal jsem se za roh nákupního centra a šel do obchodu s oblečením, zachvíli jsem vyšel a nesl krabici. Zachvilku jsem dorazil nazpět na náměstí a stále tam seděla, tak jsem zrychlil krok a při tom se na ni koukal a ona na mě nechápavým pohledem, pravděpodobně nechápala co to nesu. :D Usmál jsem se a řekl at' ji otevře. V chvíli kdy ji otevřela, držela v rukou krásné červené šaty se zavázáním kolem pasu. Začala si je prohlížet a při tom se mě zeptala: Proč jsi mi je koupil? Přitom se na mě s úsměvem od ucha k uchu usmála. Měl jsem radost z toho, že měla ona radost. Tak jsem jí odpověděl na otázku: Protože chci abys měla radost, vím že ti budou slušet. :) Jen se usmála a řekla, že děkuje. Poté jsme šli do parku, sedli jsme si na lavičku a já jsem jí chtěl říct jak moc se mi líbí, a že k ní něco cítím. Pověděl jsem: Musím ti něco říct. Víš já jsem zjistil, že jsem se asi zamiloval. Ona odpověděla, s úsměvem na tváři: A do koho? Mojí odpovědi se nedočkala, protože jsem ji políbil a myslím, že jí bylo hned jasné do koho jsem se zamiloval. Pak jsme se jen na sebe podívali a řekli si, že se neopustíme, že budeme navždy spolu. Poté jsem ji doprovodil domů a rozloučili jsme se. Měl jsem pocit, že to byl snad nejleší den mého života.
------------
Takhle se to táhlo nějaký ten měsíc a já měl radost do života. Scházeli jsme se každý den. Každým dnem jsem ji miloval víc a víc. Jenže jeden den jsem myslel, že je to noční můra. Šli jsme do parku (jako obvykle), ale to by bylo ještě normální, ale to co se stalo bylo opravdu divné. Procházeli jsme se kolem laviček a krásných květin a stromů. Přítelkyně mě poprosila jestli bych jí řekl, kolik je hodin. Bylo 7 večer. Tak jsem se jí zeptal jestli si chce zkusit moje hodinky. Řekla, že klidně. :D Tak jsem jí je půjčil. Měla z toho radost. Ale najednou naproti nám šla skupinka kolem 3 hochů, vystartovali po mě. Začali se navážet do mě a do mé přítelkyně. Jeden mi vpálil pěstí, tak jsem mu to opětoval a dal mu také jednu. Ale najednou se na mě vrhli dva a jeden chytl moji přítelkyni. Snažil jsem se vymanit z jejich ruk, ale marně, přeci jen byli na mě dva. Nakonec jsem vyvázl jen s odřeninami a tekoucí krví z nosu a obočí. Přítelkyni se naštěstí nic nestalo. Rozhodli jsme se, že asi půjdeme domů. Doprovodil jsem ji a rozloučili jsme se. Popadl jsem kolo, které jsem nechal před brankou jejího domu a odjel z chodníku před domem. Jel jsem asi 5 minut a chtěl jsem zjistit kolik je hodin, protože jsem měl být v půl sedmé doma, rodiče by mě asi zabili kdybych se zpozdil. Ale vzpomněl jsem si na moje hodinky, které jsem půjčil přítelkyni. Musel jsem se vrátit, protože hodinky mi daroval táta, kdyby zjistil, že je nemám tak by mě seřval. Přijel jsem opět na ulici a šel k jejímu domu a otevřel branku. Přišel jsem ke dveřím a zazvonil. Přišlo mi to divné, nikdo totiž neotevřel. Zkusil jsem zabouchat na dveře. Zase nic. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím zadním vchodem. Zabouchal jsem i tam na dveře. Ale zase nic. Tak jsem vzal klíč zpod rohožky a otevřel si. Nerad jsem to dělal, ale přítelkyně mi řekla kde dává klíč, tak že prý kdyby neotevírala, tak at' si otevřu sám. Ale v tu chvíli co jsem vešel dovnitř jsem ztrnul. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Přítelkyně ležela na zemi a všude kolem ní byla krev a zdála se, že nedýchala a nehybně ležela. Tak jsem se k ní sklonil se slzami v očích a promluvil na ni. Neodpověděla. Zkusil jsem ji převrátit na záda, abych viděl její obličej. Jak jsem ji otočil, tak jsem myslel, že dostanu zástavu srdce. Její obličej, byl zohavený a dokonce jí chyběly oči. Položil jsem ji nazpátek na zem a zavolal policii a ztratil jsem se z místa. Se slzami v očích jsem vzal kolo a odjel domů. Na hodinky jsem úplně zapoměl, ale byly mi ukradené. Nechápal jsem kdo by tohle dělal. Ale nikdy jsem se nedozvěděl jak se to stalo. Momentálně je mi 67 let a píšu tento příběh. Od té doby jsem přítelkyni neměl, je to už 49 let a stále se s tím nemůžu vyrovnat. Pouze čekám na svůj konec, abych ji zase mohl potkat a políbit ji.
----------------
Jo jo :D já vím totální blbina, ale tento nápad mi v hlavě blikl a musela jsem začít psát, prostě říkám, že nejsem mormální. :D Tak kdyby se vám to líbílo tak mi napiště, jaký typ příběhu by jste chtěli přístě, jestli něco v podobě hororu nebo romantika atd. :). Zatím ahoj! ❤
