cherubínka

Prolog

Padám. Vítr mi škube vlasy. Zoufalý křik nemá cenu, není ho slyšet přes skučení větru kolem mě. Prázdnota podemnou nemá konce a jakákoliv snaha se zachytit čehokoliv je marná. Nic tam není. Na zádech cítím tlak, jako by mě vzduch chtěl rozervat na dvě. Snažím se alespoň máchnout křídly, ale už ani ta necítím. Vztáhnu ruku, jako prosbu o pomoc. Nic.

Dopadnu na zem. Měla bych být mrtvá, ale nejsem. Posadím se a rozhlédnu se kolem. Moc nevidím, protože je všude šero. Jen na obzoru už se obloha oprostila od tmy a začala blednout. Na obloze se rozprostřou první červené mráčky. Jsou tak tmavé, až připomínají skvrny od krve.

Kolem sebe vidím houpačky a kolotoč. Skluzavku. Spadla jsem na dětské hřiště. Ani jsem nevěděla, že zadržuji dech, dokud se mi bolestně nestáhnou plíce. Rychle se nadechnu.

Vrávoravě se postavím. Všechno kolem mě je klidné a tiché. Jen do momentu, kdy noční klid protne houkání. Krákorá jako havran nesoucí zlověstnou zprávu.

Hlavou mi bleskne jediná myšlenka, která má v tu chvíli smysl.

Musím ji ochránit.