Každá láska bolí

Uplakaná srdce

„Nic neříká, jako kdyby vůbec neuměla mluvit."

„Je hloupá, myslí si, že všechno dokáže nejlépe."

„Hodně přibrala, všimla sis toho taky?"

Nervózně si mnula ruce a doufala, že se o ní již přestanou bavit. Nejspíše pomlouvali i jiné lidi, ale ona v dané chvíli, dokázala slyšet pouze slova, která jí na srdci surově a bez kapky soucitu vytvářela krvácející šrámy a barevné modřiny.

Vadilo jí, že je souzena, aniž by se o ní, dívce, která nejraději mlčí a nerada tráví čas v dětské společnosti, chtěli něco dozvědět. Nejspíše je nezajímalo, že se jich ve skutečnosti bojí, každou noc nemůže spát kvůli myšlence, že se jí budou znovu posmívat. Za svojí klidnou a tváří téměř vytesanou z kamene schovávala zlomenou a drobnou dušičku, která se krčila v koutě, nechtěla, aby ostatní její zranitelnosti využívali, proto byla skryta.

Těžce dýchala, i když se svoje nádechy i výdechy snažila uklidnit, nedařilo se jí to. Silné nutkání začít na ně křičet raději zahnala do odvážných koutů dívčiny mysli. Ničím by si nepomohla, nejspíše by bylo všechno ještě horší.

Rozhlédla se po celé třídě, aby zjistila, že se na parapetu líbá chlapec s dívkou a neustále mají potřebu vzdychat a dotýkat se navzájem svých těl. Nakrčila nos a protočila oči, takže se na několik okamžiků dívala na bílý strop, než se znovu usadila na židli a povzdechla si.

„Panebože," zašeptala s hrstkou hořkosti v hlase, poněvadž dívku již unavovala neustálá potřeba vystavovat se, chlubit se svojí umělou láskou a dokazovat všem okolo sebe, že se milují, aby jim ostatní lidé mohli závidět. „Můžu se zabít? Proč se musí všude líbat?"

Ava se podívala na záda blonďaté spolužačky, která vyprávěla kamarádkám o svém prvním milování a na několik okamžiků téměř zasněně hleděla na záda zakrytá křiklavě žlutým svetrem.

Zrak odvrátila až ve chvíli, kdy se dveře s hlasitým prásknutím zavřely, a celá třída utichla v rychlém postavení se na vratké nohy, i když by se nejraději ještě bavili.

___

Nebyla zasněná a ani naivní, aby si myslela, že se do sebe bezhlavě zamilují a budou spolu žít do konce všech svých dnů. Sice v romantických filmech člověk mohl mít pocit, že všechno skutečně nakonec dobře dopadne a láska na první pohled překoná veškeré překážky, které jim život postaví do cesty, ale ona sama tomu již nedokázala věřit.

Proč věřit pocitu, který by jí mohl, vytvořil v duši dlouhé jizvy, smutné vzpomínky a červené oči od horkých slz? Proč se znovu vidět na cestu, která sebou přinese mnoho bolesti a jedno, nebo dvě zlomená srdce?

Na druhou stranu by velmi ráda svojí spolužačku poznala. Ráda by si s ní sedla do kavárny na horkou čokoládu, poněvadž nyní jí pouze znala jako dívku, která s ní ještě nikdy nepromluvila ani jediné slovo.

Jak by se jí ovšem měla zeptat?

Nechtěla by si se mnou jít do kavárny?

Ráda bych tě poznala, nechtěla by si se mnou jít na procházku?

Mohla bych tě doprovodit k tvému domu?

Věděla ovšem, že její odvaha tiše vrtěla hlavou, byla si jistá, že se jí stejně na dané otázky nezeptá. Proč se ptát a doufat, když si není jistá dívčinu odpovědí?

Ještě jednou se na ni zahleděla a najednou se prudce narovnala, když se blonďatá Evelin podívala jejím směrem a zamračila se.

„Proč se na mně pořád díváš? Jestli mně chceš pozvat na rande, ráda s tebou půjdu dneska v pět hodin do kavárny Orient, jestli se ti líbím, lichotí mi to a jestli mě chceš jenom otravovat, tak toho prosím nech, není mi to příjemné."