Konečně. Přestože existoval už pár staletí, mohl konečně do celého světa vykřičet, že získal svou první duši. Pořád si nebyl jistý, jak se mu to povedlo. Ať už tomu bylo jakkoliv, byl šťastný. Konečně nebude pro ostatní démony pouhou záminkou pro vtip, tím si byl jistý.
Od teď bude všechno jinak...
...
,,A kdepak máš tu svojí duši?" Ozval se chraplavý hlas postaršího elfského šlechtice, za kterým se skrývalo něco mnohem krutějšího. Několik dalších se k němu přidalo. Dokázal rozeznat hluboký tenor trpaslíka, který silně kontrastoval s něžným hlasem ladné lidské ženy. Přicházely ve všech možných tóninách aby se mu vysmály.
,,On ještě nezemřel. Jen počkejte." Zakníkal beztvarý démon, ale jeho hlas zněl mezi ostatními suše, jako jídlo bez koření. Bez podoby, délky a zvuku.
Svět démonů se od toho fyzického hodně liší, podobně jako se liší samotní démoni od svých klientů. Může na sebe brát mnoho podob a většinu času to rozhodně není peklo, tedy alespoň jemu to tak nepřipadalo... V peklo se svět měnil jenom tehdy, když si ho začali všímat ostatní.
,,Jasně, že ještě nechcípnul. Vždyť jsi mu slíbil nesmrtelnost, ty hlupáku." Zasmála se sestava těch nejstrašnějších stvoření, jež tuto říši obývala. V mnoha ohledech měli pravdu, byla to jeho chyba, že dal nezkušeně slib a nestanovil podmínky splacení. Ze všech démonů je on tím jediným, který dokázal takhle zkazit svou první a dost možná jedinou šanci.
,,Copak, chce se ti snad brečet? Ach promiň, já zapomněl, že nemáš tělo."
Byla to pravda? Chtělo se mu brečet? Neznal odpověď, ale jeho podstata bolela, jako namožený sval. Každý cár jeho slabé existence vypovídal o tom, jak moc se trápí. A přesně v tom se ostatní démoni vyžívali. Zrovna když si myslel, že už ten výsměch dlouho nevydrží, ucítil na sobě lehký dotek vyvolávacího kouzla, který předtím zažil pouze jednou.
Alespoň někde jsem chtěný, pomyslel si a připravil se na šanci napravit svou chybu.
...
,,Co je tak důležitého, že musíš teď odejít?"
,,Jen jedna stará záležitost."
...
Příliš dlouho čekal na tuto příležitost. Jeho poslední návštěva fyzického světa dopadla tak, jak dopadla. Mohlo tomu být... pár desítek let? Možná stovek...Nemohl si být jistý, ale je to již tak dávno, že si skoro nepamatoval, jak svět vypadal... Bylo to ještě před tím, než nejvyšší z démonů zavedl pravidla, kterými se musejí všichni řídit. Ale to mu nevadilo, on si dá záležet, aby tentokrát nic nezkazil. Až získá svou první duši, konečně ho začnou ostatní uznávat.
Přechod mezi světy není jednoduchá záležitost, přestože se samotný zážitek údajně s opakováním zlepšuje. Tohle bylo jeho podruhé. Matně si vybavoval, že na poprvé se objevil v moři písku pod ostrým sluncem. Možná proto jej měkký koberec a zdobené tapety domu tolik překvapily. Přestože v místnosti panovala tma, prosvítal skrz nedokonale zatažené závěsy paprsek světla a ozařoval tak pruh místnosti, kde byly dveře. Byl to nevelký pokoj s šatní skříní, poloprázdnou knihovnou a postelí s nebesy. Nebýt všechno laděné do světle červené, pomyslel by si, že je v ráji, nebo alespoň v lepší části pekla.
,,Ty jsi démon?" Promluvil k němu odhodlaný hlásek mladé dívky, sotva plnoleté, které musel pokoj patřit. A vskutku tam stála, v temnotě u postele, jako zákeřný vrah čekající na svou oběť. Démon byl zmatený. Vyvolala jej snad ta holka? To je opravdu tak nicotný?
