Neutichající plameny Ohně vrhaly stíny na tenké zdi křižovatského hostince, kterými pronikal pláč a vřískot. Hostinskému a jeho nejoblíbenějšímu příteli pijákovi se ve stejný den, stejnou hodinu, ba i stejnou minutu, narodily děti. Hostinský chlapec zářil zdravím a energií , malá rybářova holčička zase vypadala nemocně, pobledle, mrtvolně chladně. Když scházelo už málo k tomu, aby pijákova dcerka vydechla naposledy, rozhodli se jednat. Nechali osedlat dva koně a oba se vydali po Cestě Rozbřesku k Rozcestí.
Po chvíli dojeli až ke Krutému lesu. Stromy se zahalily do mlhy tak husté, až se cesta ztrácela přímo před očima. Skrz její bílé stužky se k nim donesl sladký hlas. Byl jako pohlazení, jako ukolébavka před spaním nebo jako hojivá mast na čerstvou ránu.
Hlas zpíval. Zpíval celou dobu, co muži, bok po boku, projížděli nebezpečným porostem, jenž se po nich natahoval chladnými trnitými prsty. Melodie je k sobě vábila. Vyprávěla příběh napříč poslouchajícím lesem. Starou, dávno zapomenutou legendu. O čarodějnici, která dokázala přimět Měsíc měnit tvar, vzkřísit mrtvé a ten život jim zase snadno vzít. Nechat si ho. Krutá jako samo moře. Dívka, žena, stařena, nestvůra. Tak jí říkali ve vesnici. Nestvůra z Krutého lesa.
Dorazili na mýtinu, kde seskočili ze sedel. Na kraji palouku se otevíral chřtán jeskyně. Koně neklidně přešlapovali na místě. Vítr, ten tyran bez kouska citu v těle, si pohrával s ozdobami u vchodu. Ozdobami z lidských kostí. Dětských kostí. Mezi stromy plápolala natažená neopracovaná kůže. Zářilo na ní tetování ve tvaru růže.
Rybář s hospodským klesli na kolena. Nebyli natolik bláhoví, aby si mysleli, že to bláto, do kterého se zabořili, je pouze dílo zdejších častých dešťů. Sepnuli ruce a piják spustil modlitbu. Hostinský se k němu přidal.
A čarodějnice také.
