in the shadow of darkness

Kapitola 2.

Povzdechla jsem si a ladným přemetem jsem seskočila ze střechy pár metrů od nich. Asi jsem je trochu polekala, ale mě to bylo jedno alespoň jsem se v duchu pobavila. Letmým pohledem jsem si je prohlédla. Znala jsem je jen od vidění i jejich jména jsem možná znala, ale teď ať bych chtěla nebo ne jsem si vzpomenout nemohla. ,, Buďte zdrávy mistři. Čím mám tu čest, že potřebujete mluvit zrovna se mnou?" snažila jsem se to pronést s lehkým úsměvem, ale asi to nevypadalo to zrovna 3 krát vydařeně. ,, No tak já vás nechám ať si můžete v klidu promluvit." pronesl provokativním tónem ten mladší a odešel. Jen sem nad tím protočila očima. ,, Nevšímej si ho, pořád si z něčeho dělá srandu. Ty nejspíš budeš ta Laura, že?" Otázal se. Kývla jsem. ,, Já jsem Obi-Wan Kenobi, tvůj..." ,, nový mistr." dokončila jsem za něj. ,, mistr Yoda mi říkal, že si mě najdete, ale čekala jsem vás až zítra dle informací co jsem dostala." ,, Úkol, který jsme dostali jsme splnili dřív než jsme čekali. O tobě jsem se dozvěděl krátce po návratu zpět do chrámu." Oznámil s lehkým úsměvem. Nechápu lidi, kteří se pořád usmívají nebo mají furt dobrou náladu. Chvíli bylo ticho. ,, No, nejspíš víš, že padawan a učitel bydlí spolu. Sedmé patro poslední dveře v pravo." V tu chvíli jsme znova postavila oči vsloup aniž bych si to uvědomila. Obi-Wan se nad tím jen pousmál a odešel. Já s dopřednou nechutí z těch všech schodů co mě čekají jsem zamířila do svého nyní už starého pokoje pro svou tašku s věcma.

Rozloučila jsem se Sárou a vydala se vstříc schodům. V pátém patře jsem jen tiše zaklela a na chvíli se zastavila na oddech. Blížil se večer a s ním i zas déšť. Když jsem konečně dorazila před dveře zhluboka jsem se nadechla a zaklepala jsem. Dle očekávání jsem uslyšela dále. Vešla jsem bylo to celkem útulné místo.  Malá kuchyň a jídelna skoro jako u nás se Sárou, akorát tu byli dvoje dveře navíc. Jedny vlevo a dvoje v pravo. ,, Pravo ty dveře u okna. " oznámil a já s kývnutím plynule prošla do těch dveří. Skříň na věci, malej stolek a postel u velkého okna. To mi udělalo celkem radost, ráda sem sedávala u okna nebo v okně a pozorovala dění okolo. Vyndala a srovnala si věci do skříně. A vyšla ven z pokoje do místnosti kde seděl u stolu můj mistr a něco jedl pokynu rukou ať si sednu a najít se taky. V tu chvíli jsem si všimla i druhého talíře a přisedla si a dala se dojídla. Nevím co to bylo, ale bylo to dobré. Když mistr koukal jinam nenápadně jsem se zvedla, sebrala talíře a šla je umýt. Chtě nechtě jsem se musela pro sebe usmát, když jsem zahlédla jeho překvapený pohled na prázdný stůl.

Když jsem přišla zpět byl v koupelně. Já se stihla umýt ještě ve starým pokoji. Sedla jsem si do jednoho ze dvou křesel a pozorovala jak začíná pršet. Z mých myšlenek mě probrali až kroky, cukla jsem sebou a všimla jsi, že se posadil do druhé křesla zkoumavě mě pozoruje. ,, Odkaď a kdo těm sem přivedl." zeptal se když zjistil, že jsem opět myšlenkami zpět v místnosti. ,, Mistr Windu z planety Ora." Odpověděla stroze, ale když jsem viděla, že se chce ptát dál tak jsem radši lehce otráveně pokračovala ,, Do dvou let jsem žila u své tety a matka pořád  byla někde na bojišti.Dokud na to nedojela vždyť víte." Bylo chvilkové ticho. ,, Je mi to líto co se stalo tvé matce, byla to dobrá žena a jedi i když udělala chyby na které doplatila." , v tu chvíli se to ve mě nějak sevřelo, tuhle větu jsem poslouchala pořad když někdo zmínil matku. Ovládla mě nenávist vůči ní, kterou jsem dlouho skrývala za nezájem ,, Proč by vás to mělo mrzet ?!Je to její vina, že přešla. Že si vybrala temnou stranu a pak zaplatila nemalou cenu za vykoupení aby splynula se sílou?" Poslední větu jsem jsem pronesla tak ledově a s takovou nenávistí, že jsem si ani neuvědomila, že jsem pomocí síly zatemněla celou místnost. Když jsem si to uvědomila tak mě to vyděsilo natolik, že jsem padla do bezvědomí. Mistr mě nestačil ani chytit. Myslím, že nečekal že bych něco takového mohla vůbec dokázat ač věděl co mám v krvi. Vzal mě a odnesl do postele. Zaslechla jsem jen ,, Tichá, uzavřená a mocná. Stejná jako Tisája." V hlase jsem zaslechla poprvé náznak beznaděje nebo bezmoci a zakořenila sem v něm strach ze mě. Těžko říct, byla jsem mimo a psychicky na dně. To se mi stalo poprvé a doufám ,  že i naposledy.

Ahoj chtěla bych se vás zeptat na názor co si o tom myslíte.  Tohle je moje úplně první kniha co píšu takže se v tom ještě úplně nevyznám. Za každou radu budu moc ráda děkuji😇
T.L.