Naefar 01: Procitnutí do spiknutí - ukázka

Prolog

„I see... light..."

Dory, Hledá se Nemo

Když z obou postav, které se objímaly uprostřed sálu, vytryskly první paprsky světla, následovala tlaková vlna, která odhodila Drawka s Kernosem obloukem do vzduchu. Kernos je oba zachytil ještě v letu a nechal doplachtit mezi sloupy podpírající palác Zářícího.

Celá věž vibrovala a světlo narůstalo jako sloup. Prostor protínaly další a další prameny, jako když se něco zevnitř snaží provrtat ven, a občas se přidala další vlna bílého svitu, která se syčením drásala kámen a zaplavovala prostor drobnými úlomky.

„Co se to sakra děje?!" zařval Drawk do dunění a otočil se ke Kernosovi, který upíral zrak do středu místnosti a třímal svou bílou hůl. Klepl s ní o zem a vytvořil kolem nich namodralou polokouli světla, o kterou se všechno, co létalo vzduchem, neškodně zaráželo a padalo na zem.

„Narušují samotné předivo reality, tohle jsem nečekal," oznámil stařec jednoduše. Ačkoli mluvil naprosto klidně, jeho hlas byl bez problémů slyšet i přes rámus kolem.

„A co s tim teda budem dělat? Berem roha nebo jim dáme pár facek?"

Kernos zavrtěl hlavou. „Ať je to co je to, nebudu do toho zasahovat." Na chvíli se zarazil. Drawk stále pendloval očima mezi světlem a zamyšlenou tváří svého přítele, protože čekal další výklad.

Pak se k němu stařec otočil. „Ale ty bys to mohl využít..." Věta zanikla ve všudypřítomném hučícím větru, který se proháněl místností jako splašené klubko hodně velikých koček.

„Jak to myslíš?" O stěnu se rozbil fragment sloupu a Drawk si reflexivně kryl hlavu, i když věděl, že se mu nic nestane.

„Protože tu za chvíli bude Garda Zářícího, a jestli tě tu najdou, budou mít mnoho otázek a vzhledem ke svému postavení se z toho nedostaneš. Já jsem pryč mrknutím oka, ale ty ne."

Drawk se znovu podíval na rostoucí sloup. Hučel, vysílal vlnu za vlnou a jako by se do sebe snažil nasát všechno kolem.

„Bouchne to?"

Kernos zavrtěl hlavou. „Podle mě se ten kokon nakonec zhroutí sám do sebe a ti dva zmizí někam do hlubin Naefaru. Ale protože to narušuje realitu, dá se to zatím použít jako dveře jinam."

„Jako zmizet ze Zashionu?!" Byla v tom zvědavost, vztek i rezignace.

Přikývnutí. „Přesně tak. Nevím, kam tě to dostane, ale rozhodně je to lepší možnost, než zůstat tady. Pamatuj si, že tady jsi člen Bratrstva noci a stojíš mimo zákon. Jasně, občas si vás někdo z Rady najal na likvidaci někoho nepohodlného, ale rozhodně se tě nikdo z nich nebude snažit z ničeho vysekat."

Drawk přikývl a v duchu si převaloval argumenty pro a proti. Ta první strana povážlivě rostla.

„Nezabije mě to?" zeptal se ještě a zase se reflexivně skrčil, když se o clonu rozprskla další vlna sutin. Kolem sloupu světla, který rostl do výše a pronikal dál a dál všemi směry, už rotovala jako prstence oblaka prachu a úlomků.

„Ne. Někam se přesuneš a já si tě pak najdu," odvětil Kernos a jeho bílé roucho se občas jen lehce pohnulo stejně jako Drawkův černý plášť. Byli jako v oku hurikánu, ve kterém se nic neděje, zatímco všude kolem nich je spoušť. „Pak vymyslíme, co dál. Možná se to na tobě nějak podepíše, třeba budeš umět něco navíc nebo o něco přijdeš, ale budeš žít. Což je momentálně docela dobrá vyhlídka, ne?"

Drawk přisvědčil.

„Uvidíme se?" zeptal se bojovník Měsíčního draka svého přítele a mentora.

„Jak jsem řekl, najdu si tě. Dřív nebo později."

Drawk k němu přiskočil a stiskl mu loket ruky. Jejich předloktí se překryla v univerzálním pozdravu spolubojovníků. „Tak už dělej," řekl netrpělivě a cukl hlavou ke sloupu, pod kterým se v dláždění objevily prasklinky. Drawk nra Tar - Enor, zashionský zabiják a agent Syndikátu noci vyběhl vstříc světlu a i teď ho uklidňovala ktara u pasu a saklan na zádech.

Jeho černý plášť se otřel o sloupy, ze kterých světelné vlnobití odlamovalo další kusy kamene. Na druhé straně už zahlédl siluety postav a odlesky tasených čepelí. Garda Zářícího. Musím tam být dřív než oni... Ta myšlenka naplnila celé jeho vědomí a zúžila mu vnímání do jediného příkazu. Krok za krokem.

Vypadal jako přízrak, jako noční můra nesoucí smrt. Jak se blížil ke zdroji, světlo sílilo a vzduch se prudce ohříval. Na jazyku měl naprosté sucho a oči ho pálily od tepla a prachu.

Jeden schod jako odrazový můstek, jedním skokem nahoře. Kokon byl jen několik metrů před ním. Hučící sloup bílého světla, které pulsovalo vnitřním životem. Drawk oblečení se zahřálo natolik, že cítil každý kousek látky na svém těle.

Pak se vnořil do bílé stěny. Něco se napnulo, něco mu kladlo odpor, pak něco puklo a pustilo ho dál. Volný prostor bez vzdáleností a rozměrů plný světla. Nezastavoval se. Žár zesílil, až ho pálily vlastní šaty, látka doutnala, kůže rudla a zbraně se začaly propalovat koženými pochvami.

Světlo před ním se uprostřed všeho toho jasu rozevřelo do čiré temnoty jako obrovský květ, který všechno žere a všechno se v něm ztrácí. V tom, co bylo branou někam pryč, jako by existovalo všechno zároveň. Na hraně světla a tmy vlála vlákna černé a bílé a natahovala se proti sobě. Uprostřed tmy prskaly bílé jiskry a mezi nimi se ve žhnoucí černi převalovala oblaka energie všech možných barev. Veškeré vjemy, které může realita nabídnout, se slily do jediného momentu absolutní skutečnosti, ve které nic nechybí a vše se vzájemně vyvažuje.

A pak už byla jen tma... jen tma, která neměla ani hranice ani tvar, a žár, který ji zcela vyplnil.