Jak já to vstávání nenávdím, stále jen vstávát, chodit do školy, učit se, jít spát. Kdyby tak bylo něco, kvůli čemu bych radši chodila spát a ráno vstávala lépe. Ne něco, spíš někdo. Mít tak svého prince na koni. Dokonce už vím i jaký typ. Někdo vyšší, starší, hnědé vlasy, zelené oči a pohled po kterém by na místě roztála každá. Zároveň, ale také někdo, kdo by tě nikdy nepovedl, miloval by tě až do smrti, neotáčel se za každou prdelí a hlavně byl milý. Bohužel, to je nejspíš moc požadavků na kluka. Nikdo takový snad ani není. Pche, teď jsou to jenom samé drogy, alkohol, cigára, děvky a bary. Neříkám, že někdy není dobré vypustit páru, ale někteří to až moc přehánejí.
Ležela jsem v posteli, ani nevím jak dlouho a přemýšlela jsem. Z mého zamyšlení mě vytrhl až kocour, který právě seskočil z mého stolu. Prudce jsem se zvedla z postele, až mě můj opravdu nízký tlak skoro poslal zpátky. Hlavou mi probleskla myšlenka, kolik je asi hodin a jestli náhodou nestíhám. Šáhla jsem po mobilu a zapnula ho. Samozřejmě. Nestíhám! Vylítla jsem z postele, naštěstí teď už mi to můj nízký tlak dovolil. Popadla jsem oblečení, do kterého jsem se začala soukat. Potom jsem si vzala svůj Vans Batoh a běžela do koupelny. Tam jsem si udělala ranní hygienu a pádila do kuchyně pro něco na snídani a svačinu. Štěstí, že si vše připravuji den dopředu, takže mi to vše zabralo asi 15 minut. Vím, že to není nic světoborného, ale na mě je to celkem rychlý.
Oblékla jsem si bundu, boty a zběžně koukla do zrcadla. Kruhy pod očima jsem naštěstí měla menší než obvykle, za to jsem se nestihla pořádně učesat a zakrýt všechny beďary. Ne nevadí, problesklo mi hlavou. Upravím se ve škole. Zabouchla jsem za sebou dveře a běžela na zastávku. Štěstí, že ten autobusák nejezdí načas, jinak bych ho nestihla. Když jsem doběhla na zastávku, zahlídla jsem tam našeho pěkného souseda. Bohužel je asi o pět let starší, to by asi nešlo.
Asi jsem se ještě nezmínila, ale mám trochu moc crushů. Respektive čtyři. První je náš pěkný soused, který mě, ale asi nezná. Druhý je týpek jehož rodiče se znají s těma mejma, ale ten kluk k nám nechodí na návštěvy, takže mě ani nemůže znát. Třetí je random krásnej kluk, který má taky odstáté uši jako já, ale je hrozně hezu. A ten čtvrtý je kluk, který chodí do stejné školy, potkáváme se na chodbách a je o 3 roky starší. Pokaždé, když kolem mě prochází, tak se na mě dívá, což je zvláštní, protože většinou všichni koukají po mých kamarádkách. Ty jsou podstatně krásnější a hlavně mají větší prsa. Myslím si, ale že až zjistí že je nemám tak velké, přestane se na mě koukat. No jo no, dnešní kluci.
Přijel autobus a já do něj nastoupila. Přejela jsem pohledem celé osazenstvo a zjišťovala, kdo chybí. Paní s kočárkem, jasně. Dvojčata, ty tu jsou taky. Týpek co zasedává místo mě a mojí kamarádce, bohužel taky a zrovna na našem místě. Paní co přichází vždy pozdě, udýchaná, ale taky tu je. A Vojta, můj bývalý spolužák, tu není. Asi má volno. Nevím, proč tohle dělám, ale nějakým způsobem mě to baví. Asi proto, že chci být učitelka a docházka je důležitá věc. Sedla jsem si ke své kamarádce, hned za týpka, který nám zasedává místo. Autobus se rozjel a jel na další zástavku a z té na další. Na téhle zástávce by měli nastupovat dva moji crushové. Z okna jsem koukala na frontu tvořící se před autobusem a zahlídla je oba. Pro sebe jsem se pousmála. Když nastoupili všichni, autobus se znovu nečekaně rozjel. Další zastávka byla konečná. Bylo to nádraží, ze kterého jezdím 20 minut vlakem do městysu, kde mám gympl.
Všichni vystoupili a většinou šli na nástupiště tři, ze kterého jel vlak na Prahu. My jsme šli opačným směrem k nástupišti dva. Na něm už čekala moje další kámoška jménem Kačka a vedle ní stála Anička. Odpojila jsem se od své kámošky z autobusu a šla k holkám. Povídali jsme si o testu, co nás dnes čeká a vyhlíželi vlak. Najednou jsem zahlédla mého crushe číslo čtyři, jak si jde směrem k nástupišti dva. Chvíli koukal do mobilu, potom ho vypnul, asi aby se mohl sousetředit na chůzi. Najednou k němu přiběhl nějaký kamarád a plácli si spolu. Už byly na začátku nástupiště (my byly cca uprostřed) a on si mě konečně všimnul. Ještě aby ne, když mám žlutou bundu a to nástupiště není nijak dlouhé. Když byly kousek od nás, tak si mě ten crush jménem Martin prohlédl celou a usmál se.
Potom se mi dlouze zadíval do očí a já cítila, že se ve mně něco děje, začaly se mi třást kolena a mé potní žlázy začaly pracovat na plné obrátky. Než se vzdálil, ještě na mě chvíli koukal, pak se ale obrátil zpět na svého kamaráda a dal se s ním opět do řeči.
Přijel vlak a my do něj nastoupili. Dnes jsem měla štěstí a Martin a jeho parta kamarádů se posadila za nás na čtyřku zrovna tak, že jsem ze svého místa viděla přímo Martina. Přemýšlela jsem. Nechápala jsem co se to stalo s mým tělem, když se na mě Martin díval. Nedávalo mi to smysl, protože tohle se mi stalo naposledy, když jsem po dlouhé době viděla svého bývalého kluka. Tenkrát to ale bylo jiné, já jsem se toho kluka bála, bála jsem se, co mi psychicky provede. Proto už nevěřím na "dobré kluky". Sama jsem se o jednom ujistila, že je přesně takový jako dnešní kluci. Užít si a zahodit. Seděla jsem a přemýšlela, tak hluboce, že jsem přeslechla jak mě Kačka volala. Kačka zavolala ještě jednou a hlasitěji a to mě úspěšně vyvedlo z mých myšlenek. Zjistila jsem, že ve vagonu je ticho a všichni koukají na mě. I kluci z vedlejší čtyřky včetně Martina. Zmateně jsem se po všech podívala a zeptala se Kačky, na co se mě ptala. Chvíli jsme si potom povídali a dokonce jsem i holkám vysvětlila, proč jsem nedávala
pozor, ale stále jsem měla pocit, že když jsem se nekoukala, všichni po mě s ustaranými výrazy pokukovali. Najednou mi došlo, proč se na mě tak díval, vždyť já přece nejsem upravená, zajímavé ale je, že se nad tím pusmál, místo aby se zašklebil nebo něco takového...
Fíha, nečekala jsem že mě tohle bude tak moc bavit. Mám napsáno víc než 1000 slov. Námět na tento příběh mi v hlavě bleskl tak náhodou a řekla jsem si, proč to nerozvést a neudělat z toho příběh. Takže tady to je a kapitolu budou vycházet asi každý druhý den, takže 2-4 kapitoly týdně. Případné chyby zkuste ignorovat, omlouvám se a doufám, že se vám bude můj příběh líbit a dokážete se do něho vžít tak jako já.
Děkuju Týna🍁
