Každý se něčeho bojí . Tmy , výšky , pavouků, smrti jednoduše každý si najde něco z čeho mu leze mráz po zádech ... a já ?
Já se vlastně nejvíce bojím sebe a své představivosti . To co vidím slyším cítím taky ze svých představ a bludů v hlavě .
Je neuvěřitelné co všechno si naše lidská mysl dokáže představit .
Opravdu se bojím co přijde příště co udělám jak to udělám a jestli mě něco dokáže zastavit .
Je možné že se dočista zblázním . Někdy si říkám jestli jsem to ještě vůbec já . Pořád mi něco nehraje , nevím jestli to co vidím je reálné ale určitě to není normální .
Prosím ať to zmizne .
Usínat s rozsvícenými světly ve všech pokojích ...
se strachem dojít na toaletu jelikož máte strach co tentokrát uvidíte. Není to každý den ale i tak vám to dokáže znepříjemnit život .
Ty zvuky v ničem jsou tak zničující . Mám strach ale tentokrat to je něco čeho se bojím více než sebe samotné .
Ublíží mi to ?
Co to je ?
Proč to vlastně je ?
Co jsem komu udělala ?
Zasloužím si to ?
Musím být neustále ve strachu ?
Zdá se mi to ?
Tyhle otázky si začínám klást častěji než bych měla .
Pokaždé když to začne , ten pocit že něco není v pohodě ,mám strach co nastane . Při každém zvuku mi poskočí srdce a bojím se,ty kroky mě ničí je to horší a horší, a ono to ví že o tom vím.
Jenže já mám chuť řvát ! Bouchat vším kolem sebe , a to jen proto abych zahlušila ty zvuky v okolí ... mám neuvěřitelný vztek sama na sebe ...
Adrenalin a agrese co se mi v krvi zahřívá a pomalu mi postupuje do těla až k hlavě , kde nastane zatmění . Jsem v afektu a nebo to je panický záchvat ? To poznám až se nadechnu .......
Teď nepřemýšlím o strachu . Zhluboka a hlasitě dýchám nedokážu se soustředit na nic jiného než na ty zvuky ... kroky bez chodce .. chladný vzduch který až mrazí ... pocit že nejsem sama ... husí kůže ... cítím že se mě někdo dotýká ale jak to mám ovlivnit když nevidím nic co by se mě dotklo .,. Začíná ve mě hořet vztek ...
snažím se uklidnit jelikož vím že v tomhle stavu nic nezmůžu ...
Už jsem uklidnila dech díky bohu .
Nebojím se tmy já ji nenávidím . Vidím ve tmě peklo . Ty siluety a stíny postav které nezmizí ani když si protřu víčka očí . Zase jsem tam kde jsem byla zrychluje mi dech rozbíhám se proti postavě ve tmě a svou pravou pěstí vší silou bouchám do zdi . Jsou to rány bolesti a strachu je v tom více než pouhé rány ....
Pořad to tam je došly mi síly skrčená na zemi v pláči se svou bezmocí jsem , bez naděje na to že to jednoho dne úplně zmizí .
