Otevřela jsem oči a rozhlédla se po svém pokoji. Byla tu celkem zima, protože jsem včera nechala otevřené okno. Vstala jsem opatrně z postele, aby se mi nezatočila hlava. Hned jsem šla do koupelny, abych se vysprchovala, jako jsem to dělala každý den. Po poměrně studené koupeli jsem si oblékla tílko, kalhoty a přes ně teplý červený svetr. Seběhla jsem dolů po schodech a ucítila vůni mamčiných lívanečků, které dělávala každou středu.
„Dobré ráno.“
*Ahoj. * řekla jsem znakovou řečí a posadila se na židli.
„Jak ses vyspala zlatíčko?“
*Nemohla jsem spát. Poslední dobou mám špatné myšlenky. Přemýšlím o spoustě šílených a nereálných věcech. *
„Hm, kde máš bratra. Přijde pozdě do školy. Běž ho prosím tě vzbudit.“ řekla a otočila se zpátky ke sporáku. Vždy jsem měla pocit, že mě tu od mé nehody nikdo nechtěl poslouchat (samozřejmě obrazně řečeno, nikdo mě totiž ani slyšet nemohl). Jako by nikoho mé problémy nezajímaly. Jako bych už nebyla úplný člověk.
Vešla jsem do bratrova pokoje, ale on už doma dávno nebyl. Určitě se zase flákal se svou bandou pitomců, kteří si myslí, že kouření a chlast jsou jediné dobré věci na zemi. Ustlala jsem mu postel a roztáhla žaluzie. Venku byl vidět východ slunce. Chvíli jsem jen tak stála před oknem, naplněna tolika myšlenkami.
„Zoe, pojď se najíst! Vychladnou ti lívanečky. Já ti je ohřívat nebudu!“
Seděla jsem na židli a napichovala na vidličku jedno sousto za druhým. Mamka už odešla do práce a tak jsem zůstala v celém domě sama. Umyla jsem talíř, který se mi naštěstí nepodařilo rozbít. Oblékla jsem se a vyšla ven.
Cestou do školy jsem vždy poslouchala písničky, abych nemusela poslouchat okolí. Opravdu mi to pomáhalo. Dříve jsem si povídala se sousedy a lidmi okolo mě, ale dnes bych jen musela psát eseje na papír.
Doufám, že se vám můj příběh aspoň malinko zalíbí :)
ČTEŠ
Němá píseň
RomancePříběh pojednává o mladé dívce jménem Zoe, která přišla o hlas. Je ztracena v obyčejném životě. Problémy v rodině jí stahují ještě níže. Zvládne si přes všechny pády najít smysl života?
