Semiriana

„Je to hrozná tragédie, madam Stratzin. Jen jedno mi není úplně jasné," doktor náhle ztišil hlas. „Možná jsem o tom měl informovat policii, ale je to záležitost natolik zvláštní, že jsem to chtěl probrat nejprve s vámi."

„Co, prosím?" otázala se Jenufra, náhle vytržená ze svých sebeobviňujících úvah.

„Smrt pana Zachta," zašeptal doktor, jako by předpokládal, že někdo tajně poslouchá za dveřmi. „Explodovalo mu srdce."

„Asi úplně nechápu, kam tím míříte," rovněž zašeptala madam Stratzin.

„Tohle nebylo běžné selhání srdce. To jeho bylo roztrhané tak, jako by v něm vybuchl granát. Rozumějte, někdo způsobil...," nedořekl, madam Stratzin mu skočila do řeči.

„Chcete mi snad naznačit, že by Zira? To není možné! Ona, bohužel, nebyla čarovnice."

„Měl jsem na mysli Semirianu," vyslovil doktor Trepšky své podezření.

Madam Stratzin se postavila tak prudce, že rukávem shodila porcelánový hrneček. Neodvážila se doufat, že by malá Semiriana mohla mít ty správné schopnosti. „Kde je? Potřebuji s ní mluvit." „Pro jistotu, jsem ji vzal k nám, hlídá ji moje sestra."

Kočár jel po prašné cestě. Malou Semirianu jeho houpání ukolébalo ke spánku. Madam Stratzin ji zamyšleně pozorovala. Zdálo se jí, že se za ten rok a půl dost změnila. Své matce se nepodobala ani v nejmenším. Zira byla plavovláska s drobnými pihami na nose a kulatým přívětivým obličejem. Naštěstí se nepodobala ani svému otci. Když ji Jenufra viděla, jak způsobně sedí na židli a poslouchá čtení slečny Trepškyové, měla dojem, že hledí do tváře své babičky. Dřív měla dojem, že jí spíš připomíná matku. Obě měly tmavé vlasy a šedé oči, ale teď, když byla Semiriana větší byla podoba s její praprababičkou až zarážející. Jenufru zamrazilo v zádech. Napadlo, co dalšího, krom podoby, ještě Semiriana zdědila po své příbuzné. Odelia Stratzin se sice zvala čarovnicí, ale její schopnosti a znalosti spíš odpovídaly čarodějnici. Vyznala se v černé magii a zakázaných kouzlech, jako málokdo. Moc, jakou měla jí mohli ostatní jen závidět. A Semiriana, jak se zdálo, toho daru měla také požehnaně. 

Jenufra si povzdechla, tušila, že s ní bude mít dost práce. Semiriana se přiznala, že si moc přála, aby otec zemřel nějakou hroznou smrtí. Vyprávěla své babičce o té nešťastné noci s takovou nenávistí a bolestí, že ji Jenufra musela vzít po chvíli do náruče a uklidnit ji, jinak hrozilo, že ta nekontrolovatelná zlost malé dívenky způsobí další nežádoucí kouzlo. Sama Jenufra se stěží ovládla, když se dozvěděla, co se vlastně stalo, ale nebylo vhodné nechat se unést hněvem v cizím domě. Mohla jen v duchu proklínat toho, jež si dovolil stát se jejím zetěm. Přála mu ta nejhorší muka, jaké mu peklo mohlo nabídnout. Nedokázala pochopit, jak někdo vůbec může zbít těhotnou ženu. Kdysi se zařekla, že nebude užívat zakázaná kouzla, ale teď byla rozhodnuta, že až dorazí domů udělá vyjímku. Aspoň jeho duše musela trpět, když tělo už nemohlo.

Kočár se prudce zhoupnul, ale Semiriana spala dál s panenkou v ruce. Jenufra se při pohledu na ni musela usmát a pak se zadívala z okna. Chvíli jen tak pozorovala ubíhající krajinu. Když se po nějaké době zaleskly mezi hustým rákosím hladiny rybníků, bylo to neklamné znamení, že se blíží k Milles Gorhu. Neuplynula ani půlhodina a Jenufra zahlédla zeď městského hřbitova. Mezi stromy zahlédla jejich rodinnou hrobku a do očí jí vstoupily slzy. Pozítří tam bude uložena její dcera s novorozeňátkem. Jenufra nechtěla, aby ji pohřbili vedle manžela. Obřad rozloučení se sice konal v tamním kostele, aby mohli být přítomni všichni, kteří zesnulé znali, ale pak zařídila převoz do Milles Gorhu.

Semiriana se probudila chvíli po tom, co projeli městskou branou. Nejprve rozespale mžourala a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Pak se vmáčkla na sedadlo vedle babičky jejíž široká sukně zabírala většinu volného místa. Byla ráda, že může být u ní. Těšila se na její světlý a prostorný dům, který voněl santalovým dřevem, růžemi a levandulí. Dětský pokoj, který dřív patřil Ziře, byl nyní určený pro Semirianu. Nebyl tam žádný vyšívací rám, ani jiné potřeby pro ruční práce. Neočekávalo se, že se bude učit vařit a vést domácnost. Její pokoj se zaplnil knihami. Správná čarovnice musela umět úplně jiné věci než obyčejné dívky. Krom zákonitostí magie se musela vyznat v přírodních vědách a poznat složitá zákoutí lidské duše.

Semiriana si zatím neuvědomovala, že se právě začíná úplně nová část jejího života. Zatím ji spíš zajímalo, kam uloží svou panenku, jestli si bude mít s kým hrát, a jestli babiččina kuchařka připraví zase ten skvělý ovocný dezert. Byla prostě ještě dítě. Ovšem nadané silnou touhou pozorovat a učit se. Ty zvláštní schopnosti ji samotnou zatím trochu děsily. Byla ráda, že ji babička učí, jak s nimi zacházet. Nebylo to snadné. Semiriana byla snaživá a už za několik měsíců tu sílu dokázala ovládnout natolik, aby nezpůsobila nějakou nepříjemnost. Respektovala babiččin požadavek, aby neužívala kouzla před ostatními lidmi, ale ke když si sama hrála ve svém pokoji, neudržela se a proměňovala si obyčejné věci v nejrůznější hračky.

Po nějaké době začala madam Stratzin brávat  vnučku na své pracovní schůzky.  Většinou se na ně těšila. Zatímco dospělí probírali věci, které jim ležely na srdci, děti si mohly hrát. Semiriana milovala domečky pro panenky. Nezajímalo ji stavění z kostek, nedokázala se dostatečně obdivovat cizím výšivkám a chlapecké hry ji nezajímaly vůbec. Co ji však naprosto okouzlilo, bylo piano. Když slyšela jednu z dívek na něj hrát, stála jak očarovaná a večer babičku poprosila, aby se to směla také naučit. Madam Stratzin nebyla proti, aspoň se na staré koncertní křídlo po její matce nebude jen zbůhdarma prášit a najala Simirianě učitele.