Milovat tě znovu

AMARA

AMARA

Před očima se mi objevil záblesk další vzpomínky.

Modrobílé krajkové šaty s tříčtvrtečním rukávem vlnící se asi metr kolem mě. Na hlavě bílá, až neuvěřitelně těžká paruka spletená do složitého vysokého účesu. Pod nepohodlnými střevíci křupal štěrk.

Stojím v parku. Na zádech obrovskou krosnu a v rukách další cestovní tašku. Vedle mě stála moje dost ulítlá, ale úplně nejlepší kamarádka na celém širém světě, Kate, obtěžkána stejným množstvím zavazadel, jako já. Jdeme totiž do prváku na střední a zrovna dneska se obě stěhujeme na intr.

Taška jí ale leží na zemi a volnou rukou mi mává před obličejem. „Země volá Amaru." „Slyším, Amara přítomna na zemi." Zasalutovala jsem.

„Jsi si jistá? Zase jsi byla mimo." „Nebyla." Snažila jsem se to zamluvit, ale měla pravdu. Byla jsem mimo. Teď se mi to stává docela často, prostě jdu a najednou mně do obličeje praští vzpomínka, kterou bych neměla mít. Třeba vzpomínka na bílé paruky a honosné šaty z osmnáctého století. A ne, o tomhle jsem neřekla ani svojí nejlepší kamarádce.

„No to je jedno, teď bychom tady někde měly odbočit a vyjít kousek od intru. Možná, že to je tam za tou zatáčkou..." „Za tou zatáčkou je jezírko s mostem, Kate." „Tohle nemůžeš vědět, jsi tady poprvé, stejně jako já." Ale já to věděla. Nějakým způsobem jsem věděla, že tam to jezírko je. A že se od něj nádherně odráží zapadající slunce.

Spoiler: to jezírko tam opravdu bylo, úplně stejné, jako v mých představách. Na březích rostl rákos a v průzračné vodě plavaly ryby.

„Jsi věštkyně," zírala na mně Kate. „No když myslíš," usmála jsem se, ale ve skutečnosti mně to děsilo. „Mohla bys vyvěštit, kde je sakra ten intr?" „Takže přiznáváš, že jsme se ztratily." Razantně zavrtěla hlavou. „Neztratily, jenom... Fajn, tak ztratily." Přiznala na konec a obě jsme se rozesmály. Bůh ví, jestli zoufalstvím nebo je náš špatný orientační smysl tak moc k smíchu.

Nicméně jsme náš intr po pár hodinách a rozhovorech s místními, našli. Dostaly jsme klíče a vynesly naši hromadu zavazadel do malinkého pokojíčku ve třetím patře.

Byl to opravdu malinký a spoře zařízený pokojík. V rozích byly dvě postele. Pod oknem větší stůl s dvěma židlemi. V chodbě byly obrovské skříně a botník. Všechno to bylo už evidentně léta používané, ale mělo to svoje kouzlo.

„Věřila bys tomu, že jsme tady?" Usmála se Kate a hodila krosnu na zem. „Jo, několik set kilometrů od naší minulosti." Popravdě v malém městečku, kde jsme vyrůstaly, jsme neměly úplně nejlepší pověst. Kate byla živel, milovala párty a ještě víc milovala pozornost.

Chytily jsme se řekněme zajímavé party. Mike, Dave, Nick, Katy a já. Chodili jsme do lesa k táboráku skoro každý den. Vraceli jsme se pozdě, ale v devadesáti procentech případů střízliví. Pak ale Nick začal randit s Cloe a naše parta začala chodit na opravdové párty.

Byly teda hlavně o víkendu, ale byl to mazec. Někdy trvaly i dny. Všichni jsme se naučili pořádně pít. Nevyhnuli jsme se ani častým návštěvám místní policejní stanice. Bez řidičáku jsme si půjčovali cizí auta. Kradli věci ze sámošky. Sprejovali na zdi.

Byla to zábava, užívali jsme si to vzrušení při útěku. Naše parta se nikdy nerozdělila, jenom do ní postupem let přicházely a zase odcházely přítelkyně kluků. Kate měla taky pár vztahů, ale nikdy je k nám nepřivedla. No a já jsem vždycky skončila u prvního rande. Né, že by kluci neměli zájem, spíš já nic necítila. Víte, jak všichni popisujou motýlky v břiše a další věci. Líbání nebylo špatné, ve skutečnosti to bylo i příjemné, ale nebyly u toho ty správné pocity.

To, že jsem NIKDY s žádným klukem nic neměla, ale nezabránilo klepům. Ti, se kterýma jsem byla na rande, se chlubili kamarádům a ti zase měli až moc velkou představivost a prořízlou pusu. Takže jsem kromě pověsti kriminálnice dostala i nálepku děvky.

Mou pověst kriminálnice doplňoval i můj vzhled. Mé skoro do pasu dlouhé vlasy hrály snad všemi odstíny růžové. Na pravém předloktí mám několik tetování. Všichni z party jsme si nechali vytetovat malé pouta.

Já k nim postupem času přidala letopočet 1785-1802. Popravdě nevím, odkud jsem na ty čísla přišla, ale prostě mám pocit, že ke mně patří.

Můj outfit tvoří vždy kotníkové tenisky, černé kalhoty nebo sukně a džínová bunda, kterou jsem si dva roky zpátky půjčila od Nicka a jaksi jí nikdy nevrátila. Když nad tím tak přemýšlím, já a Kate máme v šatníku hromadu věcí od kluků, které nám při táboráku půjčili.

Každopádně jsme se s Kate rozhodly, že toho necháme a začneme jinde s čistým štítem a tak jsme se ocitly tady. Nikdo nás nezná a neví, co jsme dělaly.

Zbytek dne jsme věnovaly vylepšování našeho malého pokojíčku. Na zdi visely fotky nás dvou a kluků. V botníku se nashromáždila hromada tenisek a skříně naplnilo naše oblečení. Po pár hodinách vybalování to tam vypadalo trochu osobněji a útulněji.

Potom jsme už jenom zašly na večeři a šly spát. Ráno musíme vstát dřív, než normálně, protože potřebujeme najít cestu ke škole.