Měnič

Prolog

Velký kulatý Měsíc visel vysoko na obloze a vrhal světlo na vše co bylo pod ním. Díky tomu les nevypadal, až tak tmavý, smutný a bez života.

Vlhká tráva mě šimrala na tlapkách a na břiše. Ve vzduchu jsem cítila vůni dřeva, trávy a ještě čehosi jiného. Zabořila jsem čumák do vlhké půdy a nasála pach zvěře. Musela tu být před chvílí. Ještě teď byl pach tak zřetelný, že jsem ihned poznala, že jde o malou veverku.

S čumákem celým od trávy jsem se vydala po stopě vstříc své večeři. Cítila jsem potřebu jíst, měla jsem takový hlad, že bych si snědla i svou nohu.

Pach sílil a do toho se přidal zvuk. Malý tenoučký šelest se pomalu rozléhal lesem až narazil na mé uši.

Tam, nedaleko přede mnou. Hnědobílá veverka. V jejích mrštných tlapkách měla cosi

bílo-fialového. Okusovala borůvky. I teď na podzim jich tu muselo být plno. Borůvky byly oděny do bílého pláště, který se jako pavučinka rozprostřel po šťavnatém fialovém plodu.

Veverka si sháněla potravu na dlouhou a krutou zimu, která se neodvratně blížila. Každý svůj úlovek dokonale zpracovala, olízala ho od námrazy a potřela vrstvou své podkožní žlázy, aby plod vydržel celou zimu a neshnil po jediné noci.

Přikrčila jsem se a neslyšně, jako myška se plížila ke své kořisti.

Vítr vál dobrou stranou a veverka neměla šanci mě ucítit, ba dokonce zaslechnout.

Mrštná jako kočka, tichá jako myš a rychlá jako had jsem vyrazila kupředu a netrvalo dlouho a ucítila jsem v tlamě krev mrtvé veverky.

Ta nevydala ani hlásku, byla téměř do vteřiny mrtvá a přepůlená na dvě poloviny.

Obě jsem spořádala a na chvíli tak uspokojila svůj nenasytný žaludek. Krev mi po kapkách stékala dolů na trávu. Ještě několik set metrů se za mnou táhla krvavá stopa. Kdyby tu byli lovci, už by mě jistojistě našli a zabili.

Tak to udělali s mým bratrem. Nabodli jeho hlavu na kopí a zbytek zhltli k večeři. Viděla jsem to. Byla jsem sice malá, ale nikdy nezapomenu na to, jak plameny v jeho očích navždy zhasly. Zapřísahala jsem, že se jednoho dne pomstím a ochutnám hořké lidské maso.

Zastavila jsem se asi po hodině neustálého běhu, když jsem cítila, že mé nohy potřebují odpočinek.

Přede mnou svítilo malé světýlko. Byla to jako malá naděje v temnotě. Malá světluška, počátek života. Jako něco, co nemohlo znamenat nic zlého.

Světélko nebylo daleko, ba naopak příliš blízko. Vůně domova. To jsem cítila. Rychle jako blesk, jsem vyběhla z lesa, abych dohonila své světélko.

Obydlí, tak tomu lidé říkají. Já tomu říkám domov. Tam mě oni vychovali, když jsem nevěděla co dělat. Když jsem byla bezradná a myslela si, že nadešla moje hodinka. Pak mě našla malá holčička a nechala si mne. Vychovala mě, jako kdybych byla pes, ale ve své duši jsem pořád byla silný nezávislý vlk. Dokazovala to ta veverka. Stále jsem měla své instinkty lovce a nebyla žádný ochočený pes, který na povel zavyje. Stále bych klidně roztrhala člověka, kdyby mě chtěl napadnout. Nebyla jsem pes, byla jsem vlk. Nikdy nebudu psem.

Měla jsem své vlastní obydlí. Byla to spíš takové dřevěná klec, s jednou stranou bez ničeho, kudy se tam lezlo.

Uvnitř byla sláma. Tam jsem obvykle lehávala, když si mě člověk nevzal k sobě. Sláma mě bodala do těla, ale pořád jsem se měla lépe, než kdybych spala na tvrdém skalnatém povrchu, jako spával kdysi můj bratr. Vedle slámy ležela malá hliněná nádoba s trochou vody na dně. Málo kdy jsem z ní pila, chodila jsem spíše k lesnímu potoku, kde voda byla čistší a chutnější. Nechtělo se mi ještě spát. Noc byla mladá a já v sobě cítila tolik energie. 

Možná bych se mohla podívat dovnitř. Tam kde spávali lidé, tak kam jsem chodívala jen málo kdy.

Přispěchala jsem k velké dřevěné zdi a zaškrábala na ni. Nic. Nikdo tam nebyl, ale já věděla, že je. Určitě. Zkusila jsem to znovu, ale i tentokrát, jako kdybych škrábala do prázdna. Pokusila jsem se vyskočit, přeskočit tu velkou stěnu. Nešlo to. Rozběhla jsem se proti zdi, ale ani tentokrát se nic nestalo, akorát mě z toho bolela hlava.

Hlasitě jsem zavyla a ještě jednou. Vyla jsem, vyla a vyla a vyla. Vyla jsem tak dlouho dokud se neprobudila.

Měla jsem zpocené čelo, prudce jsem oddychovala a z neznámého důvodu mě bolela hlava. Venku jsem slyšela vytí svého vlka. Byl to jen sen. Jen sen. Já svým vlkem nebyla. Nemohla být, celou dobu jsem spala ve své ložnici, zabalená do kožešiny. Byl to jen pouhý sen.

Po bradě mi stékaly kapičky potu. Cípem svého prostěradla jsem si bradu otřela, ale vyděsilo mě, co na prostěradlu zůstalo.

Cípek nebyl tak čistě bílý, ale byl nasáklý krví. Krví mrtvé veverky.