Vietnamese life [CZ]

6.kapitola

Wtf, proč se směje?
Řekla jsem něco špatného?
Smích pokračoval a jeho oči zářily pobaveností.
Ach joo.

,,Řekla jsem něco špatně?" Zeptala jsem se.

,,Ne, jen pobavila." Odpověděl mi a pořád se mi smál.

,,V čem, jako??" Zamračila jsem se na něj.

,,Nic-, získaš moje číslo, pokud pro mě něco uděláš."

,,Číslo za číslo?" Zeptám se.

,,Tvoje číslo dostanu, když mi zavoláš a uložím si ho. Něco jiného."

,,Adame..."

,,Mám nápad." Pod tímhle jsem si představila, jak to bývá ve filmu, že nad jeho hlavou se objeví rosvícená žárovka.

,,Jaký?" Podtlačila jsem pobavení.

,,Dáš mi úkol na opsání."

,,Lepší nápad si nemohl vybrat? Mohls vymyslet něco daleko horšího. Hm, jak myslíš. Na tady je ten úkol." Mrkla jsem na něj.

,,Díky." Usmál se.

Čtvrtá hodina, dějepis.
Poslouchala jsem učitelský výklad o druhé světové válce. Bylo to zajímavé. Historie mě celkem baví. Mám ráda ty události, co se staly. Osobnosti, čím byli zajimaví apod.

,Někdo' mi v hodině dal do ruky vzkaz. Hádejte, kdo to je.

A: Chceš to číslo?;)
T: Nee, vůbec ho nepotřebuju!:D
Sarkasticky se rozesměju.
A: Haha, moc vtipný. Klidně ti ho ani nedám.
T: Naval. Potřebuju tvoje číslo na ten projekt. Musíme se domluvit, kdy a kde to uděláme.
A: Moje tel. číslo: 714 565 892, nemáš zač, kámoško:)
T: Hmm, díky.

Počkat, teď mi došlo, že mě ještě neoslovil mým jménem.

T: Proč mě neoslovuješ mým jménem?
A: Nevím, drobečku:)
T: Proč jsi mě nazval drobečkem?
A: Protože jsi menšího vzrůstu, a také jsi roztomilá. A jsem odborník na vymýšlení přezdívek. Potichu se rozesmál.
T: Egoisto, budu radši poslouchat učitelku. Pa.

Podala jsem mu náš popsaný papír a pozorovala jeho reakci na moji odpověď. Nelámal si nad tím hlavou, jen na mě krátce působivě mrkl.
Ehmm.

Je 20 minutová přestávka.
Četla jsem knížku od Kasie Westové a u toho poslouchala písničky. Vůbec jsem nevnímala okolí.
Prostě já a knížka.
Z mého čtení mě vyrušil. Kdo to asi bude?

,,Drobečku, už sis uložila moje číslo?" Utahoval si ze mně.

,,Ne a přestaň mi tak říkat..." Já nevím proč, ale to jeho oslovení mi zní v uších, tak úžasně a mile.

,,Ale notak, já vím, že se ti to oslovení líbí. Nemám pravdu?" Dováděl mě v rozpacích. Ten jeho úsměv. Zrudla jsem a sklopila svůj pohled na jiný objektiv. On mě má přečtenou, to jak??

,,Mám pro tebe taky něco vymyslet?" Opatrně se zeptám.

,,Nee, to bych nepřežil." Ironicky máchal rukama. Plácl si do čela a tvářil se, že ho rozhodilo.

,,Jak vtipné." Podtlačuju smích.

,,Bavíte se?" Ztuhla jsem hned, kdo k nám promluvil. Byl to Tadeáš, ten co si myslí, že je naprosto dokonalej... Stál opřený o lavici a vedle něho byla parta pitomců. Hah, konkrétně tam byla většina holek než kluků.

Holky se jen na nás hihňaly a kluci se seřadili vedle Tadeáše.

,,Máme lepší zábavu. Není to, jako ta tvoje parta, co tě rozptyluje." Než dopověděl, už držel Tadeáš Adama za límec u krku. Adam se jen ironicky zasmál.

Já bych Tadeáše nikdy takhle nevyprovokovala. Ne, nesmí to dopadnout rvačkou.

,,Adame-" Potichu jsem vyslovila jeho jméno a přibližovala jsem se k němu. On mi jen naznačil pohledem, ať mám zůstat na místě. Tak moc bych chtěla pomoct. Klárka ke mně přišla a stiskla mi povzbudivě ruku.

,,Chceš se prát?" Zeptal se Tadeáš.

Naznačila jsem mu svým pohledem, ať to nedělá. On mi také opětoval pohled a zářivě se na mě usmál. Já bych v téhle situaci se vůbec neusmívala.

Obdivuju ho, že v této situaci zachovává chladnou hlavu.

,,Ne." Pronesl pevně. Schválně ho pustil, a tak Adam skončil na zemi.

,,Chlapeček nám dostal strach. Jak smutné." Rozesmál se, přidala se i jeho parta pitomců. Vůbec to nebylo vtipný. Myslím si, že většina z té party se směje nuceně...

,,Nebojím se, jen si myslím, že to je blbé řešení ,takzvaného' problému." Zvedl se ze země a ironicky se teď jen smál Adam.

,,Chlapeček dostal rozum. Přiznej si to, bojíš se. Bojíš se MĚ." Pustila jsem Klařinu ruku a zakrývala si pusu rukou.

,,To ti přes den narůstavá větší ego než ten předchozí? Abych odpověděl na tvoji myšlenku, tak se tě nebojím. Hraješ si na nějakého vůdce, který musí být všem dokonalý. Mám pravdu?" Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Koukla jsem se po ostatních a ti se jen buď smáli nebo zmateně si vybírali na čí straně budou.

Já jsem samozřejmě na Adamově straně.

,,TICHO!!" Zařval na celou třídu. Všichni jsme potichu je zaujetě sledovali. Někteří nevnímali jejich hádku, ale otočili se.

,,Takžee, nikdo! NIKDO mi nebude rozkazovat. Ty-." Ukázal na Adama a pokračoval ve svém monologu: ,,TY, dám ti na výběr, buď se mi budeš vyhýbat, jasné? Tady velím JÁ! Řekneš ještě něco, tak toho budeš litovat, ze dne, kdy ses narodil. Neudělám ti to snažší, jako tady té Tereze. Jednou mě ještě ztrapníš, zabiju tě." Dopověděl, strčil do Adama, ikdyž to s ním nehnulo a odešel se svou partou pryč.

,,Jsi v pohodě?" Zeptal se mě Adam. Proč se ptá mě?? Spíše já bych se měla zeptat jeho. Achjoo, je to čím dál horší. Bojím se. O sebe. O Adama, co když-.

,,Drobečku-" Zachytil můj zděšený výraz, jakoby věděl na co jsem to právě myslela. Konějšivě a povzbudivě se usmál.

,,Měla bych se zeptat tebe. Jak ti je?"

,,Vpoho." Koukal na mě, jako na mimozemšťana. Krátce potom mi naznačil gestem, abych ho obejmula.

Udělala jsem to a on mi dal pusu do vlasů.

,,Drobečku, všechno zase bude jednou dobré. Neboj se. Vždycky budeš mít okolo sebe lidi, kteří se na tebe nevykašlou a budou pořád stát za tebou, ať se děje cokoliv."

,,Já tě za dne na den budu potřebovat a ty zase mě. Jsi užásná, milá holka. Něměl jsem v minulosti moc přátelů, ale jsem rád , že jsem poznal tebe. Záleží mi na tobě, na to nezapomínej."