Psycho sbírka

I would kill to make you smile.

,,Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl nějakého člověka tak z duše nenávidět. Myslím upřímně nenávidět, chápeš? Je to peklo. Kdyby teď chcípl, bylo by mi to jedno. A víš co? Ještě bych se smál." 

... 

,,Konečně jsi vzhůru, co?" Ozval se za mnou tichý hlas. Ten hlas patřil ženě. Na zápěstí a kotnících jsem cítil palčivou bolest, jak se mi pevně utažený, režný provaz zarýval do svázaných končetin. ,,Proč tu jsem? Je tohle snad nějaký zasraný vtip který nechápu?!" Zařval jsem do ticha místnosti. Ta žena stála po celou dobu skryta mému pohledu, za mými zády. ,,Myslím, že víš moc dobře proč tu jsi." Na chvíli se odmlčela, načež pokračovala. ,,Nakonec, i kdyby to byl vtip - což vskutku není - nepřekvapilo by mě, že by ti nedošel." Ta žena mě osočovala a ještě se tomu sama tiše zasmála! Škubl jsem s dlaněmi připoutanými k tvrdé, nepohodlné dřevěné židli a ona nesouhlasně zamlaskala. 

Konečně přede mě předstoupila. Už jsem myslel, že se tak nestane a já tu takto, svázaný a osočovaný jejími narážkami, budu sedět snad až do skonání světa. Nebyla to ani tak žena, jako spíš dívka. Dívka, kterou jsem nikdy v životě neviděl. Byla neuvěřitelně bledá, ačkoliv to mohly způsobovat zářivky visící nad našimi hlavami. Měla kaštanově hnědé vlasy, které jí v jemných vlnách splývaly dolů na její záda, obličej posetý pihami a chladné, odměřené, pronikavě modré oči. ,,Co ode mě kurva chceš?!" Vykřikl jsem a opět zašramotil s provazy. Byl jsem plný zoufalého vzteku a beznaděje, která hraničila s téměř panickým strachem. Byl jsem na neznámém místě a přede mnou stála s úsměvem dívka, u které jsem si byl téměř jist že je psychopat. 

Poprvé za celou tu dobu jsem měl možnost prohlédnout si místnost, v níž jsem byl uzavřen, jelikož ona dívka se vzdálila k jednomu z rohů místnosti. Byla velká asi jako klasický pokoj, ale to bylo tak vše co by šlo s pokojem srovnávat. Bylo tu nově udělané, plastové okno s vesele povlávající záclonou. Zvenčí to nejspíš mělo budit dojem, že je to normální pokoj jako kterýkoliv jiný. Přešla k oknu, zkontrolovala pevně stažené žaluzie a zavřela ventilačku. Ani jsem si neuvědomil, že je okno pootevřené, dokud jej nepřibouchla a veškeré zvuky jako by v ten moment ustaly. Ticho bylo tíživé a neproniknutelné, slyšeli byste na zem spadnout špendlík. Už žádný zpěv ptáků, šum řeky, lehký poryv venkovního vánku... Nic. Místnost sama o sobě byla nevybavená, až na židli, na níž jsem seděl a stolek v rohu místnosti. 

Dívka se vrátila a na rtech jí pohrával blažený úsměv. ,,Ty malá děvko, za tohle tě udám policajtům, s tím počítej!" Vyprskl jsem naštvaně a znovu škubl s provazem, ten se mi ale jen zařízl hlouběji do zápěstí. ,,Už nikdy nikoho neudáš... S tím počítej." Zlomyslně se zasmála a přistoupila ke mně, v dlani svírajíc skalpel z chirurgické oceli. Chtěl jsem se zasmát nad absurditou celého toho výjevu, ovšem slova jako by mi uvízla v krku. ,,VŮBEC SE KE MNĚ KURVA NEPŘIBLIŽUJ!" Zakřičel jsem jí do tváře, ale zdálo se že dívka nic z toho nevnímá. Jedním rychlým, ladným pohybem mi nasadila do úst roubík a převázala šátkem, který vzadu svázala na pevný uzel. Křičel jsem, nadával jsem, ale nebylo to nic platné. Roubík tlumil veškeré mé snahy. 

Zdvihla dlaň se skalpelem a řízla mě do tváře, přímo kousek pod lícní kost. Zařval jsem bolestí a začal sebou zmítat na židli, ona však setrvávala v naprostém klidu. ,,Být tebou tak sebou tolik nemlátím..." Poradila mi a dobrácky se na mě zazubila. Měl jsem rudo před očima. Bolest byla štiplavá a neskutečná, myslel jsem že tu malou děvku snad rozsápu. Ovšem, byla to ona, kdo tu měl navrch... 

Na mém těle se objevovaly další a další rány - ramena, nadloktí, lýtka... Řval jsem bolestí, brečel jsem, ale ji nic z toho nezajímalo. Byla jako v transu, když se s úsměvem dívala na temně rudou krev, jež mi vytékala z ran. Náhle se přede mnou zjevila s injekcí v ruce. Zachvěl jsem se, ale pevně mi sevřela zápěstí a vpíchla roztok rovnou do žíly. Jako by četla mé myšlenky, podívala se na mě. ,,To je hrozně kouzelný roztok, víš? Aby jsi mi tu nevykrvácel... Nebo alespoň ne tak rychle... Tohle podporuje srážlivost krve." Zeširoka se usmála a mně se v ten moment vybavila kočka Šklíba z Alenky v Říši divů. Ve spáncích mi hučela krev a zatínal jsem si nehty do dlaní, až mě to bolelo. 

Mučení ještě neskončilo. Do otevřených, hlubokých ran mi nakapala citronovou šťávu a sledovala, jak mi to pomalu rozežírá ranku na větší a bolestivější. Do jiných nasypala sůl - krystalky soli nasákly karmínově rudou krví, v níž se poté rozpustily. Byla to nepředstavitelná agonie, bolestivá a pomalá. Hlasivky jsem měl už vykřičené, ačkoliv nebylo slyšet nic. Odřezávala mi kousky kůže, dívala se, jak trpím a celý ten výjev sledovala s výrazem jakéhosi zadostiučinění. Bylo mi zle a už jsem na nic neměl energii, ztratil jsem za tu dobu již spoustu krve a postupně jsem omdléval... Modlil jsem se, aby už byl konec. Ať mě už nechá zemřít. Před očima se mi zamlžilo a já se pomalu propadal do temnoty... Z té jsem ale byl nemilosrdně vytržen. 

,,Ještě si počkej na velké finále." Zašeptala a vpíchla mi další injekci s roztokem. ,,Adrenalin. Dostal jsi přesně takovou dávku abys vydržel sledovat co se ještě stane. Abys viděl co se stane, když se budeš chovat jako arogantní kripl ke všem kolem sebe. Abys věděl co se stane, když budeš vyhrožovat nevinným lidem. Abys viděl co se stane lidem, kteří se snaží kontrolovat a manipulovat druhé, lidem, kteří jsou stejně neodbytní, vyděračští parazité jako jsi i ty sám." Skalpelem přitlačila na mou hruď a řezala až dolů na břicho. Bolest byla paralyzující, byl jsem ochromen bolestí, ale zároveň jsem byl zalit teplem. Svojí vlastní teplou krví. 

Díval jsem se, jak řeže. Sledoval jsem, jak kůži strhla ke straně a přelomila mi několik překážejících žeber. Ochraptěle jsem zasténal bolestí. S úsměvem mi z těla vytáhla vnitřnosti a dlaní, zašpiněnou mou vlastní krví, začala psát na stěnu přede mnou. Nějaký vzkaz. To byla poslední věc, kterou jsem vnímal, než jsem se propadl do černočerné tmy, ze které nebylo návratu. Do tmy, která mě zcela pohltila a zničila. Do tmy, které jsem se bál, ale byla vysvobozením. 

,,I would kill to make you smile."