Pětadvacet

Prolog

„Tony! Tony, dost! To bolí! Tony! Tony, přestaň!" křičel jsem a snažil se toho opilého idiota odstrčit. Nešlo to. Navíc mu mé vzpouzení začalo vadit, tak mě přetočil na břicho, ruce mi za zády zkroutil a něčím narychlo svázal. Nejspíš to byla jeho kravata, a abych řekl pravdu, utáhl jí sakra fest. Až se mi zařezávala do kůže.

Teď už nebyla žádná šance jak utéct. Můj křik ani naříkání ho nezastaví. V tomhle stavu je hluchý i slepý.

Snažil jsem se celou dobu uvolnit, poddat se mu, ale nešlo to. Jeho surovost a hrubost to prostě znemožnila. Cítil jsem se odporně. Takhle bolestivý to s ním ještě nikdy nebylo. Ani poprvé, když jsem těch jeho pětadvacet viděl v celé své ztopořené kráse. Divný, že mě to tenkrát neděsilo. Nechápu to.

Když jsem ucítil, jak do mě naposledy silně přirazil, myslel jsem, že mi zaskočil vlastní dech. Následná horkost v mých střevech byla nesnesitelně odporná a z jeho dechu, který jsem cítil na krku, se mi chtělo zvracet. Nemyslel jsem na nic jiného, než aby už ze mě slezl.

K mému překvapení, se tak vzápětí stalo. Vyndal ze mě svojí ochabující erekci a svalil se vedle. Pak už jsem jen slyšel jeho pravidelné oddechování.

„A-ali? Ali, co se stalo?" vylítl z ložnice, hned jak se probudil. Nedivím se mu, je zvyklej, že spím dýl. Nikdy nevstávám první, ani když mám volno. To je nepsaný pravidlo.

Div se nepřerazil, jak vpadl do obýváku. Zamrzl však hned, jak si všiml mé maličkosti zabalené v dece, jak leží na gauči.

„Copak se stalo? Není ti dobře?" vyptával se s něhou v hlase.

„Tak a je to tady, starostlivej Toníček na scéně," problesklo mi hlavou a hádám, že jsem u toho protočil oči.

„Jdi do háje, Tony!" věnuju mu nakonec nasraně a pozornost zase vrátím k rozkoukanému filmu. Nebo se o to alespoň pokusím.

Jak jsem tušil, nepamatuje si nic. Jako kdyby nestačilo, že mi zase natrhl prdel. On prostě ještě musí mít okno. Kretén. A kolem sebe očividně taky nekouká. Kdyby si všiml toho sajrajtu na posteli, nejspíš by se takhle vyjeveně netvářil.

Nebudu lhát, když řeknu, že už se něco podobnýho stalo, ale teď...teď to bylo jiný. Víc brutální.

Ošiju se z té představy, jak to zhruba v jednu ráno vypadalo, když se vrátil domů. Zrovna jsem si četl, když se rozrazily dveře od ložnice a on se bez pozdravu vrhl na postel. Nebylo to žádné: „Ahoj. Jak ses měl. Pojď, pomilujeme se." Ne. Bez slova si mě přitáhl k sobě. Nejdřív mě div svým jazykem neudávil a pak, jen co ze mě strhal oblečení, jak z hadrový panny, si mě prostě vzal. Bez přípravy, lubrikantu a jediného polibku, který by mě třeba dokázal uklidnit, vzrušit nebo cokoliv. A že on takové věci normálně umí.

Zkrátka jsem posloužil jako šukací panák. Jakmile si udělal dobře, nechal mě ležet a v klídku si usnul. Žádná starost jestli se mi to líbilo. Uvolnění svázaných rukou, které jsem měl celou dobu v křeči, ho nezajímalo a aspoň přehození deky přes mé nahé tělo už tuplem. Proč by se měl obtěžovat.

Musel jsem se sám nějak zvednout. Každej pohyb bolel a do teď nechápu, jak se mi to povedlo. Uvolnit ruce, byl taky dost nadlidskej úkol, ale nějakým způsobem jsem je vykroutil, ale otlačeniny tam budou ještě nějakou tu chvíli.

Na úplnej konec jsem zalezl do vany. Potřebovala jsem se odmočit a zdrbat ze sebe ten hnus. Nemusím říkat, že jsem trpěl jako pes. Hádám, že v té vaně bylo víc mých slz, než horký vody.

„Ali, copak je?" zopakoval a přisedl si na gauč. Hned jsem stáhl nohy, a jak jsem sebou škubl, zasténal jsem bolestí. Kurva, tohle ale fakt bolí!

Vytřeštil na mě oči a zase se začal ptát, co mi je. Neodpovídal jsem. Nechtěl jsem se o tom bavit, na tož na to myslet. Ale když jsem postřehl, jak se sune blíž a natahuje ke mně ruku, něco ve mně přepnulo a škubl jsem sebou znovu.

„Nesahej na mě!" vykřikl jsem a hleděl na něj s děsem v očích. Bylo mi zle jako nikdy. Nevěděl jsem, jestli se dřív rozbrečím anebo pozvracím.

„Ali, co jsem provedl?" stáhl ruce a snažil se podchytit můj pohled, kterým jsem neustále uhýbal.

„To si vážně nic nepamatuješ? Děláš si ze mě prdel, že jo? No, to ti je podobný! Víš co, jdi do hajzlu," jakmile jsem začal mluvit, všechen ten vztek se začal stupňovat a má hlasitost postupně rostla. „Tohle nemám zapotřebí. Víš, nikdy jsem ti nevyčítal, že se jednou za čas zlejskáš. Co si budeme, taky si rád dám, ale kurva abych odnášel tyhle tvý stavy ... na to fakt nemám!"

Viděl jsem, jak mu to pomalu secvakává. Ten jeho výraz uvědomění stál za to. Pak si promnul čelo. Párkrát otevřel a zavřel pusu. Nejspíš si snažil vybavit včerejšek a pozdní noční hodiny. Možná si vybavil to, co se stalo ještě předtím, ale rozhodně bylo vidět, že je vyděšenej alespoň jako já.

Nakonec se lokty opřel o kolena a hlavu složil do dlaní, opakoval: „Já...Ali...Já... Promiň."

„Promiň? Jako vážně. Promiň?" zírám na něj nevěřícně, po tom, co vykoktá omluvu. „Promiň mojí prdeli!" zařvu. Jako kdyby to mohlo nějaký, promiň spravit. Kdyby to tak kurevsky nebolelo, už jsem dávno na nohou a házím po něm, co jde. Nebo už mám možná dávno zabalený kufry a jsem v trapu. Kdo ví.

„Nechtěl jsem," vydechne, „nevěděl jsem, co dělám. Nebyl jsem při smyslech."

„Kolikrát už jsem to slyšel, co? Kolikrát jsem si léčil prdel, jen kvůli tomu, že tys nebyl při smyslech? Kolikrát to takhle dopadlo, co?" Vyjedu na něj znovu.

Už sedím a všechen ten vztek potlačuje bolest vystřelující mi od zadku vzhůru. Stejně tak mi tepe v hlavě a funím jako parní stroj. Takhle nasranej jsem dlouho nebyl.

Je ticho. Tony přede mnou sedí zhroucenej a mě je z toho všeho neuvěřitelně zle. Z toho, že se to stalo znovu. Z toho, že už nechci, aby se mě dotýkal. Z toho, že se bojím, že se mě dotkne znovu a přitom, že se mě už nikdy nedotkne. Z toho, že by to mohl bejt možnej ... konec?

To uvědomění snad bolí ještě víc než moje prdel.

„Už mě to nebaví!" hlesnu.

„Ali?" vydechne a podívá se na mě. Ne, jen ne tenhle pohled.

„Tony, já už tohle nezvládnu. Ničí mě to. Ještě jedno takový kolo a myslím, že už ..." nechám to vyznít do ztracena. Netuším, co jsem chtěl přesně říct. Ale jedno vím. Včera to bylo zlý a i přesto, že ho miluju, tohle už víckrát nezvládnu. Ne když se to bude takhle stupňovat.

„Pojď sem," natáhne ke mně ruku. Váhavě na ní hledím. Pak přeskočím pohledem k jeho očím. Sakra! Ten jeho pohled žádající o odpuštění mě jednou zabije. Ale ne, nejde to.

„Ne-nevím, jestli to zvládnu," vykoktám. I když se chci opřít o tu silnou hruď, schovat se v jeho náruči a nechat se hladit po zádech s tím, že mi bude šeptat, jak to bude dobrý, že to přejde. Naslibuje, že se to nebude opakovat, že nebude pít, že už mi neublíží. Bude mě zaplavovat něžností a klidně na rukou nosit. Moje tělo se prostě nechce hnout. Je zablokovaný. Strnulý. Nechce k němu.

„Ali, zkus to prosím," řekne zlomeně. Jako kdyby na mém vpadnutí do jeho náruče závisel jeho život.

Mrzí ho to. Lituje. Taky ho to dost bolí. Vím to. Vidím to. Ale to na tom všem skoro nic nemění. Ublížil a to prostě nejde jen tak lusknout prsty a šupky dupky k němu do náruče.

„Nespěchej na mě," vydechnu a schovám si tvář do dlaní pro změnu já. Najednou se mi chce brečet. Al vím, že to chce čas. Moje tělo ho potřebuje.

Tony na to řekl jen dobrá. Bylo to spíš zlomené povzdechnutí. Pak vstal a se zamumláním, že jde do sprchy, zmizel z obýváku.

Chvíli jsem se díval na dveře do koupelny, ale pak jsem usoudil, že bude lepší zkusit usnout. Snad mi to pomůže alespoň od bolesti hlavy.