Alimenty pro Fíka

Prolog

Nikdy neříkej nikdy.
Že není možné se zamilovat do učitele?
Že není možné ho svým šarmem a dokonalou elegancí zaujmout?
Že není možné ho svést?

Pro studentku knihovnictví, kterou všichni odjakživa přezdívají Karel, to nemožné není. Slovo nemožné podléhá jejímu sarkasmu a ten se směje i ve velmi černých situacích. Čeho si zamane, toho také dosáhne. Všemožnými prostředky se snažila toho zpropadeného, ušmajdaného a svým kabinetem posedlého učitele matematiky, přezdívaného pro naše účely Hejkal dostat. Věděla, že taková křehká nátura jejímu tlaku neodolá.

No pardon, ale člověk, jehož vrcholným sprostým klením je Do šípku, přeci nemůže mít nezlomitelný charakter.

Hned při prvním střetu věděl, že je pěkně v háji a Karel svým urputným pohledem zvítězila nad tou plešatou nádherou. Vždy je lepší sklonit hlavu před hladovějící saní a vzdát se jí na stříbrném podnose.

Od toho osudného dne započalo nahánění na Hejkala. Ten nebohý pedagog už viděl tu dívčinu i ve spaní. S hrůzou se vracel ráno zpět do školy a po chodbách se ploužil tiše a neslyšně.

Karel si náramně užívala svého velmi trýznivého počínání. Věděla, že brzy podlehne, protože dosud se žádný smrtelník neodvážil v jejích spárech protestovat.

***

Náš příběh ale opravdu začíná až jedné zímní noci, kdy se Karel vracela setmnělým parkovištěm z plesu. Zachumlaná ve své černé bundě nesla v ruce své střevíce na podpatku, které skoro nevydržely hopsavé taneční pohyby na parketu.
Náhle zahlédla našeho plešatého kantora jak se velmi nápadně mazlí s automatem na parkování. Oči mu samovolně zaostřovaly na špičku nosu, takže se už poněkolikáté marně snažil strefit se do otvoru na mince.

Karel se ihned otřepala z opilecké nálady a cupitala si to rovnou k němu. Nemělo vůbec cenu s touhle troskou hovořit, protože si Hejkal ani nevšiml jejího příchodu a neustále z úst vypouštěl bublinky. Zřejmě ve snaze domluvit se řečí automatů.
Rozhodla se nějak upoutat jeho pozornost, takže si mírně rozhrnula bundu u krku a odhalila svůj holý krk.

Hejkal přestal napodobovat továrnu na bublifuky a soustředil svůj pohled na její výstřih. Oči se mu zaměřily přímo tam, kam chtěla.
"Je hrozná zima," pronesla dramatickým hlasem "bohužel se nemám jak dostat na intr."
Hejkal se stále jednou rukou přidržoval stojanu, ale jakoby tím magickým úkazem začal nabývat střízlivosti.
"Vidím, že nevypadáte zrovna dobře, ale nemohl byste mě svézt domů? Určitě zvládnete ten kousek dojet."
"Ale ovšem," pronesl s náležitým důrazem na výslovnost "támhle mám auto. Jen tě hodím ke škole a pak se vrátím pro manželku, chvíli se tu beze mne obejde."
Karel se obrátila a rozešla směrem k jeho nově koupenému autu s výtězoslavným výrazem ve tváři. Hejkal jí galantně otevřel dveře a ona ladně nastoupila.