Démonova holčička

Část 1 bez názvu

UVĚZNĚNÁ

Další západ slunce, miluju ten pohled na potemnělou krajinu a ten vzduch, jak se mění. Všechno je najednou krásnější a tajemnější, prostě nádhera. Vše by bylo dokonalé, kdybych nebyla uvězněná v tomhle děsném pokoji, stačila by mi jen volnost, zažít ten pocit svobody a vidět opět své rodiče, cítit se být pochopena a v bezpečí, proč mě opustili? Schválně by mě tady nenechali, né z touhle bestii, která o mě nic neví a ani nechce, nenávidí mě a já jí taky. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že od ní získám pomoc, ona pouze využila mé zranitelnosti a uvěznila mě tady. Bojí se mě a já vím, že oprávněně, stačil by jeden pohled. Ani se sem neodvažuje příjit, jen mě udržuje naživu ani nevim proč, proč mě rovnou nezabila? Chtěla bych vědět, co se mnou zamýšlí, kdyby mi něco naznačila, nebo promluvila, ale ona nic udržuje mě v nevědomosti, kdyby to tak věděli rodiče, táta by jí zabil.

"Luno, jídlo!" Zaječela teta a já zaslechla, jak cvaklo malé okénko ve dveřích, kudy mi teta dávala jídlo. Počkala jsem až odejde a šla si pro něj.

"Jak jinak."Povzdechla jsem si, když jsem opět viděla rozvařenou bramborovou kaši. Snědla jsem to, abych přežila a vždy jsem si představila, jak jsme se všichni jako rodina sešli u večeře a do syta se najedli, kéž by se to vrátilo. Moje naděje na útěk, byla mizivá, půdu osvětlovalo malé kulaté okénko, ktéré mě spojovalo s okolním světem. Teta byla sama, neukazovala se moc na veřejnosti ani se nesnažila s někým vycházet, chodila jen do práce, kde asi taky neměla moc přátel, dokázala jen závidět a žárlit na ostatní, že mají štěstí, zajímalo by mě zda žárila i na matku, myslím že ano, protože, vždy když přišla, otce probodávala nenávistným pohledem, někdy jsem se se bála, zda ví o tajemství rodičů. Máma s tetou, byly nevlsatní sestry, můj dědeček si bral babičku, když už byla v jiném stavu, ale nevěděl to, když se teta narodila, dědeček babičku odsuzoval a nedokázal si k tetě najít cestu, aby jí miloval, proto v jejích patnácti letech jí i přes babičin nesouhlas dal na internát k jeptiškám. Neměla snadný život, ale to jí neomlouvá, aby mě tu držela. Zato na mojí matku, byl dědeček velmi hrdý a dovolil jí co chtěla, maminka si to vždy uvědomovala a vždy se s tetou podělila a pomáhala jí, ale mezitím jí teta tiše nenáviděla. Chtěla bych vědět, co se tetě honí hlavou, určitě si to velmi dlouho plánovala a teď si vychutnává, že mě tu drží. Už jsem toho začínala mít dost, bála jsem se o své rodiče a chtěla jsem je najít, vylítla jsem z postele a šla do malé koupelny, kde jsem se snažila najít něco, čím by šel odemknout zámek, prohrabala jsem všechny šuplíky, skříňky, ale byly tam jen pilníky a různé harampádí, nic, čím by šly dveře odemknout. Vrátila jsem se tedy znovu do pokoje, kde jsem vše rozházela, ale nic jsem nemohla najít. Když už jsem něco našla, tak to bylo k ničemu, buď se to zlomilo, nebo se to nevešlo do zámku, začínala jsem být zoufalá, co si počnu, když se odtud nedostanu, ten strach mě naprosto ochromil, klesla jsem k zemi a složila hlavu do dlaní.

"Co si tu počnu?" Úporně jsem myslela na to, jak se odtud dostat, když zámek u dveří náhle cvakl a dveře se potichu otevřely. Udivěně jsem zírala na dveře, nemohla jsem pochopit, co se stalo a říkala jsem si, zda jsem to udělala já. Dostala jsem šanci se odtud dostat, vstala jsem a rychle si sbalila to málo, co jsem tu měla a šla potichu ze schodů, prošla jsem předsíní, ale zarazila jsem se u vchodových dveří, ještě jsem musela něco zařídit.Vrátila jsem se do obýváku, kde hned vedle byla ložnice tety, opatrně jsem tam vešla a šla přímo k ní, spala klidně. Můj pohled padl na polštář, který ležel vedle ní, usmála jsem se, hrála jsem si s tou myšlenkou, stačilo by jen vzít ten polštář a ....jak snadné by to bylo. Vzala jsem polštář a naklonila se nad ní, už jsem to chtěla udělat, ale něco ve mě mi říkalo, ať to nedělám. Odhodila jsem polštář a tiše jsem odešla z tohoto nenávidiného domu.