Morning Light • r. l. k.

One

Stála jsem na prahu svého malého bytečku v předměstí Los Angeles a v ruce drtila rukojeť kufru, do kterého jsem ještě půl hodiny zpátky házela poslední věci, co mi zbyly. Otáčela jsem se okolo své osy a očima skenovala každý roh předsíně. Naposledy jsem prozkoumala všechny pokoje a vrátila se zpátky ke dveřím. Vypadalo to tady tak prázdně, tak moc nedotčeně, jako by to tady ty čtyři dlouhé roky nikdo neobýval.

Stála jsem tam a měla pocit, jako by se zastavil čas. V myšlenkách jsem přemítala nad věcmi, co se tady staly. A najednou zatroubil taxík. Naposled jsem se ohlédla do prostoru za mnou, popadla kufr a už jsem sbíhala těch pár schodů.

Když jsem přijela na letiště, rovnou jsem zamířila k odbavování. Zbylo mi už jen přečkat úmorných 45 minut a já konečně mohla do letadla.

,,Stejně nemůžu uvěřit, že doopravdy odjíždíš," ozval se vedle mě Sammy, kterého jsem ani nezaregistrovala. Nadšeně jsem mu skočila okolo krku, přičemž jsem upustila pár slz na jeho tričko.

,,Ani nevíš, jak moc mi budeš chybět. Takže mi nezapomeň volat ani psát. A přijeď se někdy podívat, jak se mi v novém životě daří," špitla jsem jeho směrem. Ucítila jsem jeho jemné kývnutí hlavou na souhlas a zesílení stisku jeho objetí.

,,Jsi si jistá, že děláš dobře? Víš, ještě pořád se můžeš obrátit, odejít a bydlet třeba u mě, než by sis něco našla. A byt, co sis tam koupila, můžeš třeba prodat."

,,Moc ti děkuji za nabídku Sammy, ale ber to tak, že svou část života jsem si tady už odžila a nyní je na čase, abych šla dál."

,,Já vím, já vím. Dělej, jak uznáš za vhodné. Chci pro tebe to nejlepší. Mám tě rád Car," v jeho hlase šlo znát, že zadržuje slzy, nicméně nebyl jediný, kdo se je snažil potlačit. Ani jsem nestihla odpovědět, protože z reproduktorů, které tady jsou všude umístěny, se ozval hlas, co ohlašoval můj let.

,,Pozdravuj Collina, přeji vám štěstí. Měj se tady dobře. Jsem vděčná za to, že jsem tě mohla poznat, mám tě hrozně moc ráda. Naviděnou, Sammueli," naposled jsem pohlédla do očí, ze kterých mu ukáplo pár slz, taktéž naposledy jsem ho líbla na tvář a poté jsem se rozešla směrem k letadlu.

,,Naviděnou Carmen, snad se nám tam neztratíš," uslyšela jsem za sebou.

Loučení se Sammym bylo těžké samo o sobě, je to můj nejlepší kamarád, držel mě v těžkých chvílích a já na oplátku dělala podporu jemu. A proto jsem původně chtěla tohle loučení odlehčit aspoň kopnutím mezi nohy, jako takový dárek na rozloučenou. Jenže by mi asi moc nepoděkoval a při dalším shledání by mě chtěl zabít. A na to mám svůj život až moc ráda.

Jakmile jsem se dostala na palubu letadla, začalo to pitomé hledání sedadel. Tak moc to nenávidím. Idiot, který to číslování vymyslel, za to skončí v pekle.

Po dlouhých minutách jsem našla své sedadlo. Byla jsem fakt ráda za to, že sedím u okna a zároveň se děsila toho, co si sedne vedle mě. Když i po nějaké chvíli nikdo nepřicházel, tak jsem si se samolibým úsměvem nasadila sluchátka, že si teda konečne poslechnu hudbu. V ten moment mi někdo zaklepal na rameno a mé nadšení jen 'stouplo' po tom, co jsem se otočila a uviděla tam nagelovaného frajírka a ještě jednoho borce.

,,Ahoj já, teda my, " ukázal na dalšího chlapce za ním ,,tady sedíme. Jmenuji se -," nestihl do doříct, jelikož jsem ho zastavila.

,,Ahoj, abych byla upřímná, nezajímá mě, jak se jmenujete."

Koukali na mě, jako na zjevení. Ale přeci nebudu předstírat zájem, hlavně když mě máma učila upřímnosti. Vyměnili si nechápavé pohledy a usadili se na svá místa.

Ti dva nemožní frajeři se začali o něčem hlasitě vybavovat a já se jen modlila za to, aby tahle cesta utekla rychle a to letadlo už přistávalo na místě určení.

Když letadlo vzlétlo, konečně zmlkli a po delší době jeden z nich usnul. Mezitím co ten druhý frajer bral jako hroznou zábavu pozorování mého ksichtu. Po chvíli mi to už fakt nedalo a já se na něj musela otočit s vražedným pohledem, jakmile ho zaregistroval, otočil svou hlavu na druhou stranu.

A tohle byl přesně ten moment, kdy jsem začala litovat toho, že jsem se vůbec někam stěhovala.

,,Klid Carmen, jsi silná žena, tuhle cestu určitě přežiješ bez jakékoliv psychické či fyzické újmy."

Tuhle větu jsem si říkala ve své hlavě, mezitím co jsem si třela spánky. Abych byla upřímná, ani tahle věta mě moc neuklidnila.

Ale když už jsme u uvažování, tak kdybych měla zhodnotit vzhled obou chlapců, tak ten, co spal, nebyl přímo můj typ, ale taky nebyl nejhorší.

A frajer s nagelovanou hlavou byl dosti pohledný a stál by za hřích. Ale po tom, co na mě tak civěl, jsem svůj názor velmi rychle přehodnotila a místo toho jsem se začala bát, jestli to není třeba nějaký úchyl.

Hello, vítejte u mé historicky první fanfikce. Velice se omlouvám, kdyby to byl úplný shit a taktéž se omlouvám za to, že kapitoly nejspíš nebudou vycházet tak často, jako by si mnozí z vás představovali. Snad vás začátek aspoň trošičku upoutal a vy se rozhodnete sledovat cestu naší Carmen. Třebas se v Las Vegas bude mít lépe, nebo tam také bude mít více překážek. Ale necháme se překvapit, co všechno ji tam potká.

Taky mě napadlo, že bych mohla dodat, že Carmen Way nemá absolutně nic společného s Gerardem Wayem ani s Mikeym Wayem. Pouze má představivost v oblasti jmen celkem dost pokulhává.

A na závěr bych tímhle malým odstavcem chtěla poděkovat všem, co pomáhali s názvem a coverem. A všem, co mě donutili tuhle zatracenou fanfikci vydat. Mám vás ráda!