Vybíhá na ulici, do oslňujícího slunce. Je tak zadýchán, že se zastavuje, prudce vtahuje vzduch nosem a pomrkává v průzračném bílém ovzduší. A opět se dává do běhu. Ale nezastavuje se u bílého domu, do něhož za zvuků křaplavého zvonku poslušně vcházejí školáci. Oč lépe mu bude v trávě, při honbě za brouky! V malé žluté brašničce mu tíha knih připomíná školu, důrazně ho na ni upozorňuje, táhne ho za ruku, ale jeho touha je silnější. Nabývá vrchu radost z toho ,že se chová jako dospělý člověk ,že je pánem svého času ,že může říkat : „Tak co budu dnes dělat?“ Zatím prchá neohlížeje se. Tráva sviští, jak mu ošlehává nohy, kobylky před ním vyskakují světelnými křivkami a všechna ta zeleň mu skáče do očí, rozněcuje ho, vlévá mu do žil radostné síly. Sedmikrásky tančí po louce. Při každém jeho kroku vyletuje pták a spěchá připojit se k tomu velikému sletu peří a křídel tamhle na tom velikém zpívajícím stromě. Vniká do chladivého listoví a praví ptákům : „Mlčte!“ Láká ho tam nahoře veliký zralý plod. Šplhá na strom a blíží se k té jediné hrušce. Ptáci se rozletují jako semínka ve větru. Strom je teď plný modrých děr , němý , holý a černý. I ta hruška uletěla. V bílém domě je horko. Někdo tam ťuká pravítkem a žádá , aby všechny oči byly upřeny do sešitů, které jsou jeden jako druhá. Chlapec by ovšem rád zahlédl profesora, ale okno se třpytí a mihotá v listí. Sklouzl až k první větvi a potom seskočil. Okno bílého domu ho dráždí, jako by to bylo veliké oko číhajícího profesora. Nemá to rád. Nemá rád lidi, kteří se dívají úkosem. Odchází. A potom se vrací domů, ale dlouhými oklikami, aby nepřišel dříve, než se chodí ze školy. Co odpoví matce, až se ho jako denně zeptá : „Tak co jste dělali ve škole?“ Řekne jí se zatajeným dechem, že jedli hrušky a zdobili strop bílými květy, protože pan profesor má svátek. Ze salonu je slyšet hlasy. „Evžene, hádej, kdo je tu?“ ptá se rozzářená matka. Chvíli je pln strachu. Napadá ho : profesor přišel! Bude nutné přiznat se, že byl za školou. Ano, jistě je to on, ten velitelský hlas. Evžen se trochu zčervená a čeká s otevřenými ústy. Ve světnici mu podávali ruce dva krásní vojáci. Byli to jeho dva starší bratři, Henri a Charles. Přijeli na dovolenou. Evžen přikročil napřed k Charlesovi, protože měl krásnější uniformu. Byl samé zlato, samá červená barva, a měl velikou šavli. „A co Henri? Na toho jsi zapomněl?“ ptá se ho otec. Henri ho vzala vyzdvihl až ke stropu. Ale jakmile stál na zemi, Evžen se vrátil k Charlesovi a požádal ho, aby vytasil šavli. „Řízneš se. Hleď, vezmi si to i s pochvou“ U stolu se oba bratři rozhovořili o bitvách, o vítězstvích ; vyslovovali císařovo jméno. Evžen byl nadšen. V hlavě mu bouřilo. Byl by chtěl býti velikým a silným , mýti krásnou uniformu a odjeti s oběma bratry. „Já také,“ řekl, „chci bojovat za císaře!“ Ale bratři se smáli. Nevěřili mu a to ho hrozně dráždilo. Hošík viděl v ohni jejich vyprávění, jak se kyrysy blýskají pod sluncem šavlí, slyšel pleskat korouhve , představoval si troubení trubačů roznášejících jeho rozkazy, skrýval se v houští, vylézal na strom – podobně jak to dělal za školou – a nepřítel, ozbrojený až po zuby, prošel kolem a nespatřil ho. „Chyťte ho,“ velel hromovým hlasem . . . Byl to jen sen. Nikdy nebude mýti silný hlas. Odešel od stolu podívat se na sebe do zrcadla. Co by si počal s tím drobným hubeným tělem, s těmi úzkými rameny? Nezbývalo, než čekat, až mu vypučí knírek . . . „Evžene, co tu děláš?“ „Poslyš mami, budu moci také já být jednou vojákem?“ „Ach, dítě, nikdy nebudeš mýti dosti vyvinutý hrudník.“ Vrátil se ke stolu. Bratři povídali dále o svých vojenských výpravách. Charles mluvil o útoku jízdy : „Ve vzduchu byl cítit střelný prach a kulky hvízdaly . . . dzin . . . dzin . . .“ Evžen si v duchu říkal : ,Hrudník, hrudník! Co je hrudník? To se, panečku, uvidí, zdali jej mám nebo nemám!‘ Potom hledal, v čem se podobá svým dvěma statným bratrům. Srovnával. Oba měli velikou hlavu jako jeho otec a také jeho statné, zavalité tělo a pevné klouby. Evžen se úkosem podíval na své ruce položené na ubrousku, ruce hbité a kostnaté, tak útlé, že jim jeho spolužáci říkali „ruce jako slečinka“. Ach, co by nedal za to, aby byly červené a sukovité jako ruce těch mužů, kteří před ním jedli tak hltavě! Ani tvář nebyla stejná : Evžen neměl ty vystouplé oči, ty něžné oči a tuhé vlasy, to nízké rodové čelo, ta těžká blahobytná líce. Ani otec, ani jeho bratři jistě nikdy nemívali ty horečky, jež ho často přepadávaly. Zeptal Charlesa : „Bývals často nemocen, když jsi byl tak stará jako já?“ „Cože? Jak to myslíš?“ Hovor okamžitě uvázl. Paní Delacroixová sklopila hlavu. Otec silně zrudl a podíval se na něho. Oba bratři se tvářili nevšímavě. Zábava u stolu ochladla. Evžen měl pocit tísně, velikých rozpaků. Mezi ním a ostatními členy rodiny byla přehrada. Náhle se z nich stávali vzdálení příbuzní zahalení neprůhledným oblakem, lidé, kterým nesměl říkat, co si myslí, protože mu nemohli rozumět. Jenom jeho matka tušila, co se děje. Jenom v ní se tak trochu poznával. Uměla ho tak pěkně, s tichým spokojeným pohledem, plísnit za jeho nerozvážnosti. Po zákusku mu pan Delacroix řekl, aby šel nahoru do svého pokoje. Odešel zkormoucen, že nesmí zůstat u bratrů, a rozzuřen, že není dosti veliký, že se jim – ani ve zmenšeném měřítku – nepodobá, že nemá „hrudník“. Cítil se rozmrzen a bez důvodu smuten jako ještě nikdy. Prošel kolem svého pokojíku a vkročil do otcovy pracovny. Na stole byl vedle zeměpisných map bílý kalíšek se zelenou barvou. Evžen ucítil napřed ucítil její silnou, nakyslou vůni. Potom se na ni podíval. Zdála se mu tak krásná, že se neubránil a ochutnal jí. Otrávil se měděnkou. Dali mu něco pro vrhnutí. Byl bledý a zesláblý, ale byl zachráněn. Když vstal po prvé z postele, šel se služkou ven. Podpírala ho. V hlavě měl prázdno. Seděli na promenádě na lavičce. Najednou se před nimi zastavil nějaký člověk, pozorně a s údivem si Evžena prohlížel a potom řekl vážným hlasem : „Z tohoto chlapce bude jednou slavný muž, ale jeho život bude velmi krušný, velmi vzrušený a stále plný rozporů.“
