I'd be his, if he asked H.S. FF

part 1.

S Doms jsme rozepsaly tuto fan fiction. Bylo v plánu, že to bude taková krátká a milá ffka s pěkným koncem. Klišé, ale občas tohle potěší (alespoň mě ano). Napsaly jsme dva díly, zbytek jsem dopsala sama. Pokud budete mít zájem o pokračování, dejte vědět :) 

"Nicko...." slyšela jsem to slovo pořád dokolečka, jako kdyby se v mojí hlavě pokazil CD přehrávač. Nemůžu to vyhnat z hlavy. Nesnáším ji, nesnáším Amber Smithovou z celého srdce, protože mi ničí život.

"Mám jméno," odsekla jsem, ale hned jsem toho zalitovala. Ostatně jako vždycky, když se aspoň trochu pokusím postavit se jí.

"Tak hele, ty jedna děvko, dej si pozor na jazyk, se mnou tak mluvit nebudeš, jasný?!" sykla blízko mého obličeje. S bandou těch svých pitomých slepic v podobě Denisy a Louise konečně odešla a já se mohla po dlouhých deseti minutách rozhovoru s ní konečně nadechnout.

Věci, které jsem měla spadlé na zemi, na které jsem vlastně před chvíli ležela i já - kvůli komu asi, jsem strčila do plechové skříňky. 

Takovéhle střetnutí byly na denním pořádku, takže by člověk řekl, že si za nějaký čas zvykne. No, nezvykne. Jaké to asi je, přežít školní den úplně v klidu, bez toho, aby si mě dobírala ona. Ale já nebyla výjimkou, ona buzerovala takhle spoustu jiných lidí a překvapuje mě, že k ní i přesto vzhlíží jako k nějaké královně. Nevyjímaje mého nejlepšího kamaráda Harryho. Cítím se fakt blbě, že mi stačí pomyslet na něj a usmívám se jak idiot. Jsem na tom fakt zle. Promnula jsem si bolavý loket, který jsem si při pádu narazila a zabouchla skříňku takovou silou, až se na mě pár lidí otočilo. Opět jsem na sebe upoutala tolik nechtěnou pozornost. Raději jsem si to namířila do jídelny. Harry už tam seděl a šťoural se ve svém jídle. 

"Ahoj." pozdravila jsem ho. Odpověděl mi zabručením. 

"Co je? nemáš den?" úsměv, který jsem měla na tváři pohasl. Krátce se na mě podíval, trhl rameny a pak se znovu zamyšleně věnoval svému jídlu.

"Aha, tak se mnou nemluv."

"Přemýšlím, jak pozvat Amber na ples." odvětil potichu tak, aby ho nikdo neslyšel. Vidlička mi div nevypadla z ruky. 

"Ty ji chceš pozvat na ples?" překvapením jsem pootevřela ústa. Tak nějak jsem počítala, že my dva půjdeme spolu, ačkoliv jako přátelé. Žila jsem v tom domnění už od druháku, kdy jsem pochopila, že se v téhle škole nenajde jediný kluk, který by mě pozval. A co si budeme povídat, tím, že se Harry baví se mnou a nijak se nezapojuje do školních aktivit, které zahrnují hlavně fotbal, si podepsal rozsudek dávno. 

"Samozřejmě, vždyť jsem ti o tom tolikrát povídal. Ona je tak krásná, hrozně si přeji, ať se mnou jde." zapřemýšlel se a já na jeho tváři uviděla ten známý výraz. Oči svítí jak vánoční stromeček a ten sladký úsměv. Škoda jen, že mě žádný nevěnuje. 

"No, tak to ti přeji hodně štěstí." Věděla jsem, že ho odmítne, ale neměla jsem to srdce říct mu to. Vlastně jsem neměla to srdce říct mu cokoliv, co se týkalo Amber, i když bych s ním nejraději zatřásla, aby otevřel oči a viděl, jaká je. Jenže on má růžové brýle a přes ty vidí jen ji. Krásnou a dokonalou, nevidí, co dělá ostatním lidem a kolikrát má narážky i na něj samotného. 

"Dobře, jdu tam teď hned, abys viděla, že mám odvahu." postavil se. 

"Harry, nechoď za ní, jsou tam všechny." chytila jsem ho za loket. Ale už to tu bylo zase. Jeho pohled směřoval na ni a mě nevnímal. Jako omámený setřásl mou ruku a vydal se k jejich stolu. V duchu jsem ho několikrát propleskla, aby se už konečně probral. Nemá ani tušení, že má vedle sebe někoho, kdo by o něj skutečně stál. Já sama měla právě teď chuť odejít. Vím co se bude dít a nechtěla jsem ho vidět takhle. Jen jsem viděla, jak se staví před ní, a pak jsem raději odvrátila pohled. On mluvil potichu, neslyšela jsem jeho hlas, ale, když začala mluvit ona, šla slyšet přes celou jídelnu. Její slova mě zasahovala dvakrát tolik, než když by mluvila na mě. On jí měl tak zidealizovanou, tohle mu zlomí srdce.