Na Rohu Ulic

Úvod

  Teprv svítilo, ale ulice už oživily hlasy lidí, co spáchali na tržiště, nebo do práce. Kroky naplňovaly malé uličky, končící velkými ulicemi, na kterých se vyvíjel městský hluk. Velké ulice končili na náměstích, kde se již před úsvitem scházeli zemědělci z vesnic okolo a prodávali vše, co bylo takhle po ránu nutné v kuchyních.

  Za půl hodiny ožily všechny uličky ve městě, protože každý spěchal dělat nějakou lidem prospěšnou práci. Řemeslníci spěchali do svých krámů a společně s ženami, spěchajími na trhy přeplnili ulice, že se tam už nedalo promačknout. Každý si všímál jen toho, co bylo nutné a neohlížel se po zvláštních kolemjdoucích.

  Za půl hodiny však dav priřídl, zbyly jen nikam nespěchájicí dámy, co šli z tržišť, a pánové, kterým práce nezačínala v sedum hodin. V téhle chvíle byste uviděli na rohu ne velké, ne malé, ulice zvláštní osobu, však jenom kdybyste se dívali pozorně. Měla krátké, tmavé vlasy, oblecená byla do jednoduchých černých kalhot a bílé košile, povrch ní byla černá vesta. Na první pohled se nedalo rozeznat, jestli to je chlapec, nebo dívka, ale můžete odhadnout že má kolem dvaceti let.

  Jak tak stojí na rohu, nikdo si jej nevšímá. Což je ale dobře, alespoň zatím. Protože za chvíli vyrazí do ulice, mezi procházející se měšťany.  Ale to ještě uvidíme, společně s tím, jak se dá jinak vydělat v královském městě.

  Osoba už jde ze svého rožku doprostřed ulice. Vypadá to, že spěchá, je zahleděná někam dopředu a vůbec se nedívá po stranám. Právě proto vrazí do dámy středního věku, s košíkem v ruce a dvěmi dětmi po boku. Rychle se otočí a krátké vlasy mávnou kolem obličeje dámy.

“Omlouvám se, madam, omlouvám se se. Jak jsem si Vás mohla nevšimnout?”
“V pořádku.. Ee...” paní se zadrhne, protože nedokáže určit pohlaví dané osoby. Ta ale zmatek dámy přehledné a ukloní se. Při tomu si sundá z hlavy černý cilindr, což na celou rodinku velice zapůsobí, jelikož před chvílí žádný cilindr na hlavě neviděli.

“Nestalo se Vám nic?.. Přijměte jako omluvu?” vytáhne z klobouku kytici květů. Chlapeček se světlýma vláskama, v šortkách po kolena začne tleskat a jeho máti se začervená, zřejmě na ní osoba zapůsobí jako mladý, slušný chlapec, od kterého květy příjme.

  Ten si čupne k dětem. “A víš co tam ještě mám?” milé se usmívá. Tím samozřejmě způsobí okamžitou dětskou důvěru.

“Ne...”

“Tak to zkus.” ale chlapeček se lekne a zavrti hlavičkou.

“Notak, Tommie, neboj se.” Povzbudí ho matka, ale Tommie jen couvne dál. Místo něj ke klobouku přistoupí jeho sestra.

“No, tak šáhni si tam.” Což holčička udělá. Její ruka se propadne v určité menším klobouku po rameno. Náhle se jí rozzáříly oči. Hledala něco v klobouku, a když vytáhla ruku, držela v ní malého králíka. Hned za ní doběhl Tommie aby si mohl na zázrak podívat. Oboje pištěli štěstím a prosili matku aby mohli vzat králíka s sebou.

“Vy jste kouzelník?”

“Jak vidíte.”

“Děkuji Vám.”
  Jen se usměje a zvedne klobouk.

“No jistě.” dáma do něj vhodí pár mincí.

“Já Vám děkuji,” ukloní se. “Jak vidím, děti mají z toho králíka radost.. Můžu vám ho nechat.”

“Nó to budeme vděční.. Vy víte, sebrat dětem hračku...” vhodí do klobouku ještě pár mincí.

“Hezký den.” kouzelník si nasadí klobouk a zmizí v nejbližší uličce.

  Jak vidíte, vydělávat se dá různě. A někdo si vydělává takhle. Přináší lidem radost, i když ne úplně správným způsobem. Tihle lidi taky nedopadají úplně správně. A mezi tím se naše postava blíží k další velké ulici.